Adam Černý, Hospodářské noviny, 22. června 2009
Veteráni evropských summitů ten vzorec znají. Na začátku jsou v deskách vyjednavačů ukryty představy, jak by mohl na jejím konci vypadat kompromis. Po desítkách hodin urputného vyjednávání se vynoří dohoda, která se od původních předpokladů většinou příliš neliší. To, co by mohlo vypadat jako marná či dokonce nadbytečná práce, však není ani trochu samozřejmé.
Celý trik spočívá v udržení všech sedmadvaceti zemí v rámci kompromisu, a to bývá nejtěžší. Hodně záleží na předsedající zemi, v klíčových okamžicích především na jejím premiérovi – anebo prezidentovi, pokud stojí v čele Francie.
Jan Fischer v Bruselu tvrdil, že to nebyla maturita, ale rovnou státnice. Nedodal, že ty státnice na summitu skládal český tým a hlavně on osobně. Věděl, že kdyby neuspěl, Česko by o svém předsednictví mělo na dlouhou dobu jenom mlčet. Odškrtané úkoly nepříjemnou pachuť nevymazaly, ale výsledky se už nedají popřít.
Proč tedy chválit výsledky z Bruselu, když konečné kompromisy se od výchozích představ tolik neliší? Protože na summitech je nejtěžší udržet i v detailech pracně budovanou rovnováhu. V Evropské unii se sedmadvaceti členy k jejímu rozhoupání stačí málo. Když se byť jen málo ustoupí jednomu, hned chce svůj díl někdo další.
A předsednická země by při skládání kompromisu neměla zapomínat na sebe. Mezi zárukami Irsku je i garance, že Lisabonská smlouva se nedotýká jeho daňových systémů. Ta garance je napsána tak, že se na ni může odvolat Praha. Někomu se to může zdát jen jako jemnost. Pro jiné je to bod jako hrom, protože debata v Evropské unii o tom, zda a případně jak ladit fiskální sazby, patří k nejdramatičtějším.
Maturita Česka v čele Evropy se chýlí ke konci. Po předčasných volbách dresy české reprezentace vrátí úředníci zpět politikům. Jen aby se spolu s tím celá reprezentace nevrátila do základní školy.
Autor: Adam Černý