Petr Zenkner, Euroskop, 26. června 2009
Ústav mezinárodních vztahů (ÚMV) 24. června v Senátu již podruhé představil ročenku o české zahraniční politice. Vystoupeními všech autorů se vedle představení hlavních otázek a problémů neslo upozornění, respektive povzdech, že na české politické scéně chybí konsenzus o zájmech České republiky – a že je zahraniční politika státu rukojmím domácího politického patu.
Koncepce knihy „Česká zahraniční politika v roce 2008″ zůstala stejná jako minulý rok – v tom příštím autoři chtějí klást v analýzách větší důraz na bilaterální vztahy k západní Evropě a věnovat větší pozornost Latinské Americe. Podle ředitele ÚMV Petra Druláka vyjde v roce 2009 i shrnující publikace o české zahraniční politice v angličtině.
Kultura dialogu a národní zájem
Záštitu nad představením ročenky převzal místopředseda Senátu Petr Pithart, který z ní „vypíchl“ právě příspěvek Petra Druláka o významném vlivu stereotypů na utváření české zahraniční politiky (např. Srbsko, Tibet, ruský a antikomunistický stereotyp) a srovnal ji s textem Václava Bělohradského o českých komplexech.
V názoru na absenci politického konsenzu se shodl s autory. Kvalitní práci v roce 2008 i letos odváděli čeští diplomaté a úředníci, politici byli slabinou, protože jim chybí „kultura dialogu“. Podle Pitharta komplikuje diskusi o zahraniční politice následující problém: ti, kterých se „manko dialogu“ nejvíce týká, si ho vůbec nepřipouštejí. Zahraničně-politický konsenzus a úsilí o jeho dosažení je přitom podle místopředsedy Senátu skutečným českým národním zájmem.
Rok 2008: mezičas mezi klidným a neklidným
Hlavním aktérem v zahraniční politice byla podle editora ročenky Michala Kořana vláda, která se oproti roku 2007 dostávala do větších sporů s opozicí i prezidentem. Spory panovaly také uvnitř koalice (americký radar, Kosovo). Většina zahraničně-politické agendy však zůstávala bez zájmu politiků – např. vztahy ve střední Evropě. Na druhé straně Kořán vyzdvihl i schopnost konsenzu při rezolucích o Tibetu a Kosovu. Pozitivní vliv na vytváření konsenzu měla diskuze ve výborech a někteří jednotlivci uvnitř stran.
Nejdůležitější témata, která štěpila českou politickou scénu v bezpečnostní politice? Americký radar a zahraniční mise – obojí se stalo součástí volebních kampaní, při nichž se rozhodovalo o zástupcích, kteří nemohli bezpečnostní otázky nijak ovlivnit. Případ radaru je podle dalšího vystupujívího Víta Stříteckého také ukázkou jak malá politická strana – Zelení – mohla ovlivnit zahraničně-politickou agendu vlády („NATOizace“ otázky americké protiraketové obrany).
Střítecký ocenil působení českého týmu v afgánské provincii Logar jako příklad úspěšné aplikace civilně-vojenské mise, dalším zajímavým momentem byl podle něj pokus zformovat expertní energetickou komisi pod vedením profesora Pačese, která doporučila řešení související s energetickou bezpečností ČR.
Radar a demytizace EU
Ve vztahu k USA tvořil největší část agendy v roce 2008 radar a smlouvy spojené s USA, spolu s otázkou zrušení amerických víz. Při debatě o radaru jmenoval Ondřej Dytrich tři hlavní způsoby argumentace – diskurz suverenity (smlouvu lze vypovědět), diskurz ohrožení (bezpečnostní hrozby, Rusko), diskurz zisků a ztrát (výhody pro armádu a ČR).
Podle Dytricha se stal radar klíčovou „štěpnou linií“ v české politice, za jiných okolností by se tak zřejmě stát nemuselo. Dytrich poukázal i na nevydařenou informační kampaň vlády a složitě uchopitelná bezpečnostní rizika z Íránu. Položil si řečnickou otázku „generála po bitvě“ zda by spíše než definice nepřítele (Írán) nebyla efektivnější jiná argumentace: že protiraketová obrana vytváří bezpečný prostor proti budoucím hrozbám.
Rok 2008 byl obdobím vrcholících příprav českého předsednictví Rady Evropské unie. Výraznou štěpící linií byl názor na Lisabonskou smlouvu. Postoje k evropské problematice se fakticky stávaly definičními a Lisabon formoval domácí, zahraniční i stranickou politiku. Podle Víta Beneše došlo i k určité demytizaci Evropské unie v českém prostředí, k nastolení diskuse, která více odpovídá realitě.
EU už není jen vzdáleným mocenským centrem, ale kolektivem soupeřících států, které prosazují své zájmy. hlubšímu hodnocení českého předsednictví se bude věnovat až příští ročenka Ústavu mezinárodních vztahů. Podle Petra Pitharta bude klíčová, neboť, jak doufá, přinese spravedlivou a nezaujatou analýzu.
Autor: Petr Zenkner, EUROSKOP
