Viktor Jerofejev, Hospodářské noviny, 9. července 2009
Jsem přesvědčen, že Rusko a Spojené státy musí udělat vše, co je v jejich silách, aby se k sobě více přimkly. Amerika přátelská k Rusku může mou zemi přivést do skupiny civilizovaných států. Rusko přátelské k Americe pak díky svému vlivu v zahraničněpolitických otázkách může pomoci obrousit hrany mnoha mezinárodních konfrontací a v době globální hospodářské krize učinit svět stabilnějším.
Nejsou to prázdná slova: kdykoli se Rusko přiblížilo k USA, přineslo společné úsilí obou zemí pozitivní výsledky. Lze však s dnešním Ruskem spolupracovat?
Politické letadlo
Ruský režisér Pavel Lungin nedávno natočil film Car, v němž ukazuje, že středověká vláda Ivana Hrozného byla typicky orientální despocií, jakých jsou ruské dějiny plné. U moskevské inteligence se snímek setkal s rozzuřenou reakcí. Kreml se ho nicméně neodvážil zakázat, přestože je plný politických narážek.
Rusko však už dvacet let není „říší zla – vědomě se osvobodilo od komunismu a nemá v úmyslu se k němu vracet. Miliony lidí v dnešním Rusku sdílejí hodnoty, které vyznávají i Američané: prahnou po blahobytu, dobré rodině, budoucnosti. Obtíže nastávají ve chvíli, kdy abstraktní slova o svobodě a demokratické volbě potřebují konkrétní náplň. Sovětské – a carské – dědictví je příliš hluboké: zdroje soukromé iniciativy a liberální akce jsou slabé a nedostatečně rozvinuté.
Morální krize vyvolaná rozchodem se sovětskými ideály je stále přítomna a přiživuje veřejnou lhostejnost a podrážděnost. Země potřebuje bezpečně projít současným mezidobím, kdy již komunismus odešel, ale nové hodnoty se ještě nevytvořily. Morálka jako ideál vždy v Rusku existovala – vzpomeňme na Dostojevského -, avšak morálka jako každodenní společenská funkce v podstatě vymizela a na uvolněné místo nastoupily korupce a kriminalita.
Když Vladimir Putin představil Rusku jako svého nástupce liberálněji orientovaného Dmitrije Medveděva, zdálo se, že vybral správně. Jejich tandem však vytvořil nové problémy. Nejvyšší vládci se sice vrhají do boje s korupcí, odsuzují policii, která se vymkla kontrole, avšak současně nedokážou řešit problémy ani látat všechny díry v systémech veřejného zdravotnictví či školství.
Někdy se snažím vcítit do situace pana Putina a kladu si otázku, co bych na jeho místě udělal já. Jsou lidé připraveni na demokracii? Ne. Je společnost připravena rozvinout systém více stran? Ne. Má opozice zodpovědné vůdce a konstruktivní program? Pravděpodobně ne.
Jenže okamžik, namítnou kritici, nebyl to právě on, kdo rozprášil opozici, nechal zavřít Michaila Chodorkovského, zastrašoval velké firmy a nedokázal diverzifikovat ekonomiku? Copak právě on ze strachu z oranžové revoluce neotevřel dveře pseudovlasteneckým hnutím, pro která je liberál zrádcem a svobodné umění urážkou základů státu?
Ano, řeknou stoupenci pana Putina, demokracie je dobrá, ale nejprve potřebujeme zavést v zemi pořádek, protože bez základního pořádku se svoboda stává anarchií. A pokud se vládci rozhodli nezatřást pouze ekonomikou, ale i myšlením lidí a obrnili je oficiální láskou k vlasti a pravoslavné moudrosti, tím lépe!
Ne, namítnou Putinovi kritici, princip „vertikály moci je politickým „letadlem, které se jednoho dne zřítí; bez svobody se národ vrátí k imperiálním tužbám; loajální média popírají státnost Ukrajiny a spolu s vládci požadují uznání „zóny zvláštních ruských zájmů v postsovětském prostoru; a kromě toho – jaká hrůza! – je Rusko ochotno přihlásit se ke starým stalinistickým hříchům mezinárodní politiky.
Přesto i kremelští dvořané občas zapochybují, zda je naše dvouhlavá orlice tím nejhbitějším ptákem… Něco jako záhrobní království Když jsem onehdy projížděl po Rublevově dálnici -tato komunikace vede k vilám pánů Putina a Medveděva, které Obama podle všeho navštívil – ohromeně jsem sledoval billboardy hlásající „Zdravý duchovní život – víra v Rusko. V 19. století napsal Fjodor Tutčev báseň, podle níž se „v Rusko může pouze věřit. Uplynulo 150 let a my jsme znovu vyzýváni, abychom „uvěřili. Jako by bylo Rusko záhrobním královstvím, o jehož existenci bezpečně ví jen Bůh!
Nevím, jak přestat v Rusko pouze věřit a získat pevnou jistotu, že v budoucnu bude všechno v pořádku.
Autor: Viktor Jerofejev