Tereza Vávrová, EUROSKOP, 10. července 2009
Koncem června otiskl německý týdeník Der Spiegel rozhovor s britským historikem Timothy Gartonem Ashem, ve kterém Ash mimo jiné mluví o prohře sociální demokracie v Evropě, o ohrožení starého kontinentu skrze národní populisty a o nadcházející změně u kormidla ve Velké Británii. Z rozhovoru vám přinášíme nejvýznamnější postřehy.
Za co všechno může krize
Propad sociálních demokratů a socialistů v evropských volbách letos v červnu je podle Gartona Ashe jasně zdůvodnitelný. Liberálové a konzervativci působí jistěji, co se týče otázek finanční krize. Odklon od socialistických stran přinesl navíc podporu nacionálním stranám. Voliči tváří v tvář krizi přecházejí nejen z leva napravo, ale i do extrému.
Přitom jsme v podstatě všichni nějakým způsobem „sociální, tvrdí Garton Ash. Nejde o kapitalismus samotný, ale naopak o to, jaký kapitalismus u nás funguje nejlépe. K tomu se řadí i otázka kompetence, která hraje do karet liberálním a konzervativním proudům. Socialisté se po deseti letech u moci v Británii znemožnili a podobný osud je potkal v celé Evropě. Evropský volič se vždy bude rozhodovat pro jednu z variant sociálně-liberální demokracie a možná se mu v současné době více líbí nabídka stran, které se nazývají konzervativní.
Timothy Garton Ash 27. listopadu 1997 na přednášce v pražském Karolinu, v níž se věnoval budoucí vizi Evropy na pozadí porozumění její minulosti. foto čtk
Imigrace a populisté
V případě takzvaného „vzkříšení populismu podle Gartona Ashe nejde o novinku. Stále si sice říkáme, že nacionální populismus a xenofobie vůči cizincům dávno neexistují, že jsme z toho vyrostli, ale ukazuje, že nevyrostli. Současná krize tyto tendence ve společnosti jen přiživuje. Musíme podtrhnout význam sociálně tržního hospodářství a střední třídu učinit znovu hodnověrnou, neboť jde převážně o politický problém, který se musí řešit rovněž politicky.
Solidarita a sociální stát patří jistě původně do Evropy, ale i solidární nadšení má své meze, zejména pak právě vůči přistěhovalcům. Evropské sociální státy se dají jen těžko uchovat, a to především v současné světové konkurenci.
Evropská unie čelí podle oxfordského historika vnitropolitickým výzvám. Jednak musí zajistit většině společnosti smysluplnou práci a současně integrovat občany neevropského původu. To jsou však dvě strany téže mince, protože co říkají populisté a nacionálové od Lotyšska po Portugalsko, od Finska po Řecko? Říkají: nám se nedaří vinou ostatních, vinou přistěhovalců. I tenhle postoj musíme porazit politicky, neboť podíváme-li se na mapu Evropy, rasistické strany se prosadily do EP v Británii, Rumunsku, Finsku i Maďarsku. Dosud se dařilo radikály omezovat pomocí velkých konzervativních stran, letos poprvé získala Nezávislá strana VB více hlasů než vládní labouristé.
Potřeba jednotné zahraniční politiky
Naopak v USA se krize projevila trochu jinak. Vynesla do Bílého domu Baracka Obamu, který se zdá být „evropštější než Evropané, neboť jeho hodnotový systém je evropský. Americká střední třída poznala na vlastní kůži dopady volného trhu s jeho výhodami i nespravedlnostmi.
Skutečnými volbami o sociálním státě a zejména o Evropě budou podle Gartona Ashe ovšem až zářijové volby do německého parlamentu. V nich totiž jde o jednání nejvýznamnějšího člena EU, který zásadně ovlivní a nasměruje EU dál.
Pravomoci EP vzrostly a evropští voliči podceňují jeho skutečný význam, tvrdí historik. A stejně je to s „důvěrou v Evropu, protože bereme unii jako samozřejmou věc, která nám má vždycky pomoci zlepšit aktuální situaci. Garton Ash prohlašuje, že konečně potřebujeme společnou zahraniční politiku, abychom mohli hájit své zájmy v čím dál víc neevropském světě. Podle údajného výroku Henryho Kissingera musí mít EU jedno telefonní číslo a možná to tak skutečně je – z pohledu Washingtonu, Moskvy či Pekingu vlastně Evropa jako zahraničněpolitický aktér neexistuje. A měla by začít existovat.
K tomu podle Ashe nepotřebujeme „Spojené státy evropské, ale politickou vůli vytvořit koalici členských států s tím, že Německo, Francie a Británie budou tuto koalici respektovat. Pak je společná zahraniční politika možná, tvrdí Garton Ash. V současné době funguje společná politika vůči Iránu a jeho atomovému programu, vůči Rusku a Číně, a evropská společnost to akceptuje. Nyní jí ještě musíme vysvětlit, proč je evidentně výhodnější jednat společně než jednotlivě ve všech oblastech zahraniční politiky.
Autor: Tereza Vávrová, EUROSKOP
