Marie Bydžovská, EUROSKOP, 20. července 2009

Štěpí se Čína? Tak se ptá the Economist z 11. července v názvu rozsáhlého komentáře k nepokojům v autonomní oblasti Xinjiang na západních hranicích Číny. Ty jsou označovány jako nejkrvavější projevy občanských nepokojů od masakru na náměstí Tchien-an-men před dvaceti lety.

V provincii Xinjiang nejsou etnické nepokoje žádnou výjimkou. Oblasti se také říká Ujgursko podle majoritního národa, který ji už více než tisíc let obývá. Ujgursko zabírá šestinu Číny, etnicky a kulturně však patří spíše k islámským zemím střední Asie. V provincii však následkem vládní politiky vzrůstá počet Chanů, jak jsou označováni etničtí Číňané.

Mnoho z osmi milionů Ujgurů (podle oficiálních údajů 45 procent obyvatel provincie) obviňuje centrální vládu z pošlapávání jejich středoasijské islámské kultury. Ujgurové cítí, že jejich kultura je ohrožena masovým přílivem Chanů do provincie. Čína významně investuje do rozvoje regionu a ačkoliv vláda odmítá nařčení, že usiluje o změnu etnického složení oblasti, Ujgurové udávají, že většina financí směřuje k Chanům.

Nepokoje byly přirovnávány k loňským bojům v Tibetu. Obě oblasti jsou řídce obydlené s obrovskými horskými a pouštními plochami. Společně představují dvě pětiny čínského území, strategicky situovaného na hranici se střední a jižní Asií – a pro čínskou vládu je proto kontrola těchto oblastí nesmírně důležitá. Xinjiang i Tibet jsou obydleny národnostmi vyznávající odlišné náboženství a s naprosto rozdílnou kulturou než většina Číny a Tibeťané i Ujgurové obviňují centrální vládu z potlačování jejich kultury.

Průběh nepokojů

Nejnovější protesty v Urumči, metropoli provincie Xinjiang, se zvedly kvůli rasovému násilí proti Ujgurům v jižní části provincie. Než boje skončily, bylo usmrceno 150 osob a stovky dalších byly zraněny. Nepokoje narostly až do takové míry, že čínský prezident kvůli situaci opustil jednání summitu G8 v Itálii.

Přesný průběh a příčiny nepokojů nebyly doposavad popsány. Čínské autority spěšně označily za rozdmychávače a vůdce nepokojů imigranty ze zámoří, konkrétně World Uighur Congress (WUC). Jeho vůdkyně Rebiya Kadeerová patřila k nejbohatším podnikatelům v regionu, dokud se nedostala do konfliktu s úřady kvůli sympatiím k ujgurskému nacionalismu. Pak byla uvězněna. Po podmínečném propuštění ze zdravotních důvodů v roce 2005 utekla do USA, kde žije poblíž Washingtonu, D. C.

Naopak mnoho Ujgurů odmítá oficiální vládní vysvětlení, že boje byly součástí promyšleného separatistického plánu a exiloví představitelé Ujgurů udávají vyšší počty obětí, než čínské úřady.

The Economist se pozastavuje nad chováním čínské státní správy během nepokojů. Přestože incident byl politicky velice citlivý, čínské úřady okamžitě dovolily vstup zahraničních novinářů do oblasti. Také počet obětí zveřejnila čínská vláda velice rychle. Vzhledem k tomu (jak úředníci státní správy přiznali), že existovaly známky, že protest byl připravován, byla státní správa pozoruhodně nešikovná při potlačování násilí. Naopak si počínala velmi pohotově, pokud jde o zátah proti podezřelým. V době vydání článku bylo zatčeno více než 1400 osob.

Vláda, kterou vystrašila úloha internetu při nedávných bouřích v Íránu, také s nevídanou rychlostí omezila internet a komunikaci mobilními telefony. Do několika hodin od propuknutí násilností v Urumči byl přerušen přístup k internetu v celé provincii a mezinárodní telefonické hovory byly zablokovány. Během čtyřiceti osmi hodin bylo přerušeno i posílání SMS.

Čínské reakce na 11. září

Nepokojům předcházelo zvyšování represí ze strany čínské vlády, které začalo již spolu se zahájením americké protiteroristické kampaně v roce 2001. Tehdy čínské úřady zakázaly soukromé poutě do Mekky a určily, že poutníci mohou navštěvovat Mekku pouze organizovaně. Navíc zpřísnily kontroly mešit v provincii a zakázaly náboženské vyučování dětí.

Čína začala spojovat dlouhodobě narůstající separatistické napětí v provincii s extremistickými silami, proti kterým chtěla Amerika zakročit. USA toto tvrzení přijaly, avšak západní organizace na ochranu lidských práv udávaly, že existuje velice málo důkazů o působení Al-kajdy v provincii Xinjiang.

Američané skutečně zatkli v Afghánistánu 22 Ujgurů a zadrželi je na věznici v Guantanámu. Zajatí Ujguři však celou dobu trvali na tom, že se nepodíleli na protiamerických akcích. Jejich zatčení nicméně pomohlo podepřít tvrzení čínské vlády, že čelí organizovanému teroristickému hnutí podporovanému ze zahraničí. A to i přesto, že příležitostné útoky v provincii Xinjiang ani zdánlivě nepůsobí jako organizované a k sebevražedným útokům typickým pro muslimské útoky ve světě v Číně nedošlo.

Podle The Economist neexistují významné důkazy o tom, že ujgurští muslimové byli široce zasaženi extremistickými hnutími. Při nepokojích v Urumči byl také rasový útlak pravděpodobně významnější pohnutkou než náboženský útlak.

Čína využívá západního zaměření se na islámský extremismus a její reakce je proto jiná než byla v loňském roce v Tibetu, píše britský týdeník. Zatímco do Tibetu byl novinářům přístup ztěžován, po útocích z 11. září 2001 Čína začala být výrazně ochotnější v umožňování cest zahraničních novinářů po provincii Xinjiang. Mohla tak podle týdeníku spekulovat, že návštěvy médií posílí na západě obraz Číny zužované islamistickou bojovností. Po nedávných nepokojích dokonce čínské autority postavily v Urumči tiskové centrum a organizovaly pro zahraniční novináře návštěvy do postižených oblastí.

Nezvyklá přístupnost Urumči pro zahraniční média přitom ostře kontrastuje s projevy opovržení vůči západnímu zpravodajství o událostech v Urumči v čínských médiích a na internetu, kde byla západní média napadána za přílišné sympatie z Ujgurskými účastníky nepokojů.

A co přijde nyní?

Loňský čínský veřejný hněv byl zamířen především proti Francii, kvůli dubnovým protibetským protestům v průběhu průvodu olympijské pochodně skrz Paříž a náznakům prezidenta Sarkozyho, že by mohl bojkotovat olympijské hry v Pekingu. Ačkoliv se her nakonec účastnil, čínsko-francouzské vztahy byly na dlouhé měsíce problematické a později je ještě dále zatížilo Sarkozyho setkání s Dalajlámou.

Tentokrát bude pravděpodobnějším terčem čínské nelibosti Amerika, domnívá se The Economist. Čína velmi nelibě nesla, že poskytla útočiště Kadeerové a odmítla poslat čínské vězně z Guantanáma zpět do vlasti, protože by tam s nimi mohlo být špatně zacházeno.

Čína může nyní počítat se silnou morální podporou od svých středoasijských sousedů, s kterými úzce spolupracuje při potírání přeshraničních militantností. Oficiální slogany odsuzují mezinárodní islamistické hnutí „Hizb-ut-Tahrir, jehož symbolem je volání po celosvětovém islámském chalífátu. Toto hnutí, které začalo nabírat bojovníky v provincii Xinjiang, působí v oblastech kolem čínských hranic. Čína se tak zdůrazňováním nebezpečí hrozícího od Hizb-ut-Tahrir snaží vytvořit se svými sousedy společný zájem na potírání ujgurských bojovníků.

Amerika nyní pociťuje, že čínská pouta se středoasijskými zeměmi jsou vytvářena na její úkor. Avšak oceňuje tichou čínskou podporu ve válce proti terorismu, včetně sdílení tajných informací.

USA nemají zájem podporovat ujgurský nacionalismus a živit tím nestabilitu v již tak křehké oblasti. Xinjiang je však jednou muslimskou oblastí, kde Amerika není veřejným nepřítelem, přinejmenším mezi muslimským obyvatelstvem. Spojené státy tak nyní budou muset udržet rovnováhu mezi uchováním velmi důležitých pout s Čínou a podporou práv poškozované menšiny, aby tento stav zůstal zachován, domnívá se The Economist.

Audio

Autor: Marie Bydžovská