Petr Robejšek, E15, 6. srpna 2009
Celosvětové výdaje na obranu přesahují jeden bilion dolarů. Skoro polovinu této sumy investují Spojené státy. A připočteme-li zbývajících 25 členů NATO, tak na západní demokracie připadají více než dvě třetiny světových nákladů na zbrojení. Vojenská převaha západního světa je drtivá. Váhavost a neefektivnost jeho vojenské aliance je ovšem deprimující.
Civilní NATO
Hlavní zásluhu na tom mají evropské státy, které zjednodušily mezinárodní politiku na vyjednávání za každou cenu a osvojily si hlubokou averzi proti použití násilí. Větší část Evropy je duševně demilitarizovanou zónou. Podíl na tomto stavu má i vítězství, které se alianci přihodilo před dvaceti lety. NATO poté nadšeně přijalo kdekoho a zvětšilo smluvní prostor. A ztratilo akceschopnost. Alianci dnes chybí společné cíle a odpovídající strategie. Ach ano, o nové strategii se přece právě diskutuje.
Zejména Německo a Francie požadují, aby měla silnou civilní komponentu. Vycházejí totiž z předpokladu, že zlepšení hospodářské situace automaticky vede ke snížení agresivity a četnosti konfliktů.
Zní to sice logicky, ale třeba proti tálibáncům tato strategie nepomůže. Nepočítá totiž s fanatiky a chtivými „warlords, vyžaduje spoustu času a peněz a neodpovídá na otázku, jak zacházet s akutními ohroženími. Navíc nás staletá zkušenost učí, že rozpory většinou nelze vyřešit jednou provždy. Ať už se jedná o suroviny, o prostor nebo sebeurčení, s jakýmkoliv řešením skoro nikdy nejsou srozuměni všichni zúčastnění.
Obchodní cestující
I v budoucnosti proto dost záleží na věrohodnosti západní aliance. Síla NATO ve studené válce spočívala především v tom, že sovětské politbyro přeceňovalo bojovnost západních zemí. Dnes již v Moskvě ani nikde jinde nemohou panovat pochyby: NATO není schopné ubránit všechny své členy.
Ano, NATO určitým způsobem posiluje politickou stabilitu svých členů, částečně zvyšuje jejich energetickou bezpečnost, přispívá k omezení nukleární proliferace a do jisté míry upevňuje vliv západních demokracií v globálním měřítku. Byvší vojenská říznost se však postupem času rozplynula v neurčitém šumu konferenčních místností. NATO nebezpečně kolísá mezi paktem o neútočení a částečně funkčním obranným společenstvím.
Potvrdila to i volba nového generálního tajemníka NATO. Velmi rychle si osvojil kulantní slovník obchodního cestujícího, který musí vyjít s každým. Nemám mu to za zlé. Rasmussen byl zvolen s odřenými zády. Turecká vláda mu vyčítala, že v aféře s Mohamedovými karikaturami bránil svobodu tisku. Zvláštní. Vždycky jsem si myslel, že by mělo NATO bránit právě západní hodnoty.
Vydrží Amerika?
No a co. Žijeme přece v multipolárním světě. Západ již nevládne a musí se s tím smířit. Ano, „multipolarita je krycí jméno pro oslabení vlivu západních demokracií. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že brzy budou muset členové NATO velmi energicky jednat, anebo se „stáhnout do předem připravených pozic, jak se kdysi říkalo ústupu.
Západní vlády budou muset ve vlastním zájmu zabezpečit globální dopravní trasy, stabilizovat trhy a ovládat ložiska surovin. Oslabené NATO by vlastně mělo převzít více úloh, ale od vojenské nemohoucnosti jej přitom dělí pouze americká rozhodnost a vojenský potenciál. Potíž je v tom, že kolísá i Amerika. Snad jí Obama pomůže chytit druhý dech.
Autor: Petr Robejšek, politolog