Marie Bydžovská, EUROSKOP, 31. srpna 2009
David Cameron tvrdí, že je připravenější k převzetí premiérského křesla než kterýkoliv jeho nedávný předchůdce. Jestli je neobvykle dobře připravený, bude také neobvykle zatížen výzvami, dodává The Economist z 22. srpna.
Kdo je tedy David Cameron a proč je tento 42letý politik nejžhavějším kandidátem na místo premiéra po britských národních volbách, které se nejspíše uskuteční nadcházející jaro?
Po svém zvolení do čela Konzervativní strany před více než čtyřmi lety Cameron „přenálepkoval stranu na „vlídnější a zelenější. A fungovalo to. Ale hospodářská recese a rozpočtový deficit jej později donutily „přenálepkovat svou stranu znovu, tentokrát na stranu „ekonomické kompetentnosti a úspor. Při tomto pokusu jsou zatím jeho výsledky nejednoznačné.
David Cameron: „Zkrocení deficitu postaví nebo zničí mojí vládu. Na snímku šéf britských konzervativců mluví před novináři, Londýn 12. května 2009. foto čtk
Úspory, úspory a zase úspory…
Jeho kritici mu vyčítají, že oponoval zestátnění hypotéční banky Northern Rock, které se později ukázalo jako nevyhnutelné. Hlavní kritika jeho hospodářské politiky však směřuje do budoucnosti. Pokud budou Toryové řešit vzrůstající deficit státního rozpočtu spíše rozpočtovými škrty než nárůstem daní (i když ani tomu se Cameron nebrání), na které položky se zaměří?
Zatím vůdce Toryů naznačil jen několik specifických úspor a označil oblasti, kterých se úspory nedotknou, především zdravotnictví. To se nedávno stalo kamenem úrazu konzervativců, když jejich přední představitel Daniel Hannan pohanil v americké televizi milovaný národní zdravotnický systém (NHS), čímž si vysloužil hněv Britů a pokárání od svého šéfa.
Ale snížit státní výdaje bude obtížné a Toryové budou pro ně muset získat mandát. „Zkrocení deficitu postaví nebo zničí mojí vládu, přiznává i Cameron.
Pokud se konzervativcům podaří udržet nějaký politický kapitál, budou ho nutně potřebovat na zavedení plánovaných tržních prvků do školského systému, které jsou součástí konzervativního úsilí o „předávání pravomocí státu. Další návrhy zahrnují například posílení místní samosprávy nebo avantgardní nápady jako zavedení osobní kontroly nad tím, jak jsou na konkrétních lidech utráceny státní peníze.
Nevyzpytatelná zahraniční politika
Největší neznámou je Cameronova zahraniční politika. Jeho nelibost k silnější evropské integraci je zřejmá. Jak by reagoval, pokud by jeho stranou nenáviděná Lisabonská smlouva byla ratifikována ještě před volbami, se ale zatím nevyjádřil.
Evropa nicméně možná bude nejméně problematickým bodem zahraniční politiky. Pokud se situace v zemích jako Írán, Afghánistán nebo Pákistán zhorší a zároveň se zotaví hospodářství a zaměstnanost doma, mezinárodní bezpečnost může vystřídat ekonomiku jako hlavní otázka dne během nadcházející vlády konzervativců.
Cameronovo zdráhání stanovit „filosofii zahraniční politiky se zdá moudré, protože ta málokdy obstojí při prvním kontaktu s realitou. Oproti Brownovi, který neměl moc pochopení pro neekonomické aspekty zahraniční politiky, však má jasné představy o roli Británie v globální politice. Jeho odpovědí na otázku, zda by Británie měla mířit vysoko, je rozhodné ANO. A v protikladu k Blairovi zase netrvá na tom, že role Británie musí mít podobu mise liberálního misionářství.
Zatím byl Cameron skeptický k invazi do Iráku a napomínal Izrael během války s Libanonem, čímž si získal zastánce umírněné zahraniční politiky z konzervativní strany. Ale také loni navštívil Gruzii, aby odsoudil ruskou invazi a nekritizoval Izrael během lednové války v Gaze, za což sklidil poklonu neokonzervativců. Odchýlení od „blairovské ortodoxie (včetně kritického proslovu vůči USA při pátém výročí 11. září) při jeho začátcích v roli konzervativního lídra pravděpodobně zase byly vedeny především snahou vytvořit přívětivější image Toryů, míní The Economist.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop