Polsko

Kniha Normana Daviese (emeritního profesora Londýnské univerzity a člena Britské akademie) „Polsko. Dějiny národa ve středu Evropy“ vyvolala v odborné veřejnosti řadu polemik. Český historik Jiří Vykoukal práci vytýká nejen faktografické chyby a interpretační zjednodušení, ale také její jednostranný politicko-kulturní výklad dějin polského národa.

RECENZE

Jestliže některé faktografické omyly, na něž Vykoukal upozorňuje, jsou neoddiskutovatelné, pak cíle Daviesovy práce ospravedlňují, dle mého soudu, jeho metodu a interpretaci.

Sám autor v úvodu poznamenává, že „důraz je jednoznačně položen na ty faktory polské minulosti, jež se nejvýrazněji promítly do polské současnosti … Síla této knihy spočívá doufejme v tom, že obzvláště zdůrazňuje témata, která jsou rozhodující pro pochopení základů přítomnosti. Tomuto cíli je podle autora podřízena i chronologie knihy, jež začíná výkladem nejnovějších dějin a postupuje do minulosti; v závěru se autor vrací v několika poznámkách zpět do současnosti.

Mám za to, že kniha je sondou do myšlení Poláků v 80. letech minulého století; odráží jejich vnímání historie a její dopad pro tehdejší společnost. Jestliže autor v celé knize zdůrazňuje romantickou tradici – neopomíjí však ani tradici loajalismu, pozitivismu a emigrace – nečiní tak proto, že by romantismus chápal jako jedinou výkladovou linii polských dějin, ale proto, že tato tradice ospravedlňovala vzdor vůči sovětské moci v 80. letech 20. století, s nímž evidentně sympatizoval. Knihu je tedy nezbytné číst v kontextu událostí, které se v Polsku odehrávaly v 80. letech; vzpoura vůči socialistické ideologii a sovětské dominanci čerpala řadu podnětů z dávné polské historie.

Kdo přečetl celou knihu, nedojde podle mne k Vykoukalovu závěru, že Davies vnímá Polsko „jako symbol morální mise v životě Evropy; Vykoukalův odkaz na Daviesovu větu „Zvony na Visle zvonily nám všem je v tomto smyslu značně přehnaný. Sympatie k Polsku, jež se v knize zřetelně odrážejí, jsou lépe vysvětlitelné slovy Maxe Hastingse, redaktora Sunday Telegraf, který v recenzi k Daviesově knize o Varšavském povstání prohlásil, že „Norman Davies … chová hlubokou romantickou lásku k polskému lidu.

Vášeň a literární schopnosti, s nimiž k vytčenému úkolu přistupuje, potvrzují, že autor patří k nejnadanějším historikům současnosti. Jádrem všech hlavních kapitol, jež začínají stručným faktografickým vstupem, je druhá, výkladová část; ta čtenáři předkládá hlavní politicko-kulturní pohyby odehrávající se v Polsku v daném období.

První kapitola „Dědictví poroby si všímá především rozpolcenosti polské společnosti. Představitelé režimu, jenž postrádal jakoukoli legitimitu – socialismus, který v Polsku neměl žádnou tradici, se prosadil díky sovětskému zásahu – a lid (společnost) stáli proti sobě (my a oni). Davies má za to, že „působení negativního výběru v průběhu jedné generace vyústilo v národ ovládaný těmi nejnevhodnějšími elementy. Soužití tří milionů byrokratů a třiceti tří milionů ovládaných přirovnává Davies k situaci, kdy manželé i po rozvodu obývají společný dům se všemi emocionáními důsledky, které takový svazek přináší.

Navzdory pověstem o Polácích jako nenapravitelných buřičích se lidé, vyzývaní hlavně církví k ukázněnosti, odhodlali k výbuchům nespokojenosti jen v krizových okamžicích, kdy již neměli jiné východisko (v letech 1956, 1968, 1970, 1976, 1980-1981); také Solidarita postupovala ve vynucování požadavků umírněně. Řada vzdělaných lidí „nacházela útěchu v národní literatuře – v tomto snovém světě kdykoli dostupném všem, kdož toužili po úniku z reality; jiní bojovali v zemi zubožené válkou a ekonomickými experimenty doslova o holé přežití.

Navzdory umírněnosti sehrála katolická církev roli morálního soudce režimu: „V některých diktaturách, kde jsou všechny zdroje informací úspěšně kontrolovány nebo kde bylo dosaženo sociálního smíru, lidé tolik netrpí agonií úřadů … Ale v Polsku, kde církev říkala něco jiného než stát, kde se vaše babička nevyhnutelně rozcházela s názorem vašeho učitele a kde rodiče zamlčovali stanoviska svého zaměstnavatele před svými dětmi, tam si každý uvědomoval mnohem častěji a mnohem výrazněji než jinde, co je správné a co je špatné … sovětský druh komunismu násilně odděloval Polsko od všech jeho nejuctívanějších hodnot a tradic … Esencí moderní polské zkušenosti bylo ponížení.

Ve druhé kapitole „Dědictví porážky, pojednávající o válečné zkušenosti národa (1939-1947), autor poukazuje na skutečnost, že Polsko utrpělo úměrně k velikosti země více škod než kterýkoli jiný stát na světě. Dějiny Polska od počátku ovlivňovali dva osudoví sousedé Německo a Sovětský svaz; Davies vysvětluje polskou porobu po válce Stalinovým rozhodnutím ovládnout středoevropský prostor, čímž dokládá i jeho neochotu přispěchat na pomoc Varšavskému povstání; věnuje se i vývoji polských politických stran. emografický šok, způsobený válkou a velkou emigrací ochromil polskou společnost nadlouho. Polské ponížení bylo znásobeno posunem hranic na západ, posunem, vynuceným zájmy Sovětského svazu.

Třetí kapitola „Dědictví deziluze popisuje polský pokus o nezávislost v letech 1914-1939. Davies se věnuje problematickým záležitostem, s nimiž bylo toto období spojeno: hraničním sporům (zvláště rusko-polské válce), národnostní, institucionální a politické nesourodosti, z které nový stát vznikl atd. Protichůdnou historickou tradici ilustruje na dvou osobnostech polské politiky mezi dvěma světovými válkami – Romanu Dmowském a Józefu Pilsudském; jejich střet se nejvýznamněji projevil v jejich postoji k Rusku: Pilsudski reprezentoval rusofobii, mnohonárodnostní a povstaleckou tradici nezávislosti, Dmowski rusofilii, antisemitismus a nacionalismus.

Čtvrtá kapitola „Dědictví duchovní moci začíná rokem 1795, kdy došlo ke třetímu dělení Polska, jež se muselo nedobrovolně podřídit Rusku, Prusku a Rakousku. Davies se v této kapitole věnuje obsáhle výkladu polské literatury, která je podle jeho názoru „jistějším průvodcem na cestě za podstatnými rysy doby než sociologie nebo ekonomika … V Polsku nebyla literatura pouze reflexí politiky, jak tomu bylo jinde, nýbrž za dané situace hrozilo, že ji nahradí. V této době se také rodí jako reakce na útlak a nesvobodu čtyři rozdílné tradice – loajalismus, romantismus (buřiči), pozitivismus (smířliví) a emigrace.

Za nejpřínosnější pasáže celé knihy považuji autorovu analýzu čtyř výše zmíněných polských tradic v literatuře tehdejší doby – v dílech Jana Kozietulského, Adama Mickiewicze, Juliusze Slowackého, Henryka Sienkiewicze, Stanisława Wyspiańského a dalších.

V páté kapitole „Dědictví starodávné kultury se Davies obrací k nejstarším polským dějinám (před rokem 1795) a k jejich odkazu pro současnost. Po stručném přehledu raných dějin si britský historik klade základní otázku: Co přetrvalo ze staré polské tradice, která opravňovala budoucí obnovení státu a přežívání národa dokonce i v dobách politického podřízení? Autor odpovídá v devíti bodech: za prvé dědictví multikulturalismu, kdy „v hranicích staré republiky úspěšně koexistovala hojnost národů, přehršel náboženství, pestrá směsice jazyků, připravovalo půdu pro praktickou toleranci, a to navzdory netolerantním národním hnutím bývalých polských zemí od poloviny 19. do poloviny 20. století; za druhé etnické jádro – historici se v minulosti odvolávali buď na jagellonskou, nebo piastovskou koncepci;

Davies také připomíná, že díky sociálnímu „inženýrství se vytvořilo etnické jádro, které se stalo monopolním společenstvím. Další spojnicí polského národa je jazyk, „starší než polská církev, starší než piastovský stát, starší než sama myšlenka Polska. Podle Juliana Tuwima „jazyk rovná se vlast (ojczyzna-polszczyzna). K tomu, co přežilo z polské starobylé kultury, patří také literatura, šlechtická kultura, církev, svazek se Západem, východní vlivy či tradice politické korupce.

V šesté kapitole „Ozvěny. Minulost v polské současnosti se autor vrací do osmdesátých let a věnuje se analýze faktorů, jež utvářely realitu 80. let v kontextu polských historických tradic a nových impulsů. Připouští, že prosincový puč z roku 1981 usiloval o obhájení pozitivistické pozice, protože jedinou alternativou k němu byl servilní loajalismus a přímá sovětská intervence do polských záležitostí. V této souvislosti je velmi zajímavý obraz Jaruzelského jako rozporuplného politika, který „vypadal jako sovětský agent, doma však vystupoval jako polský usmiřovač. Davies věnuje velkou pozornost dalším faktorům ovlivňujícím život Polska v 80. letech – vojenskému establishmentu, dělníkům, Solidaritě, ilegální opozici, intelektuálům, projevům vlastenectví, katolické církvi, roli Jana Pavla II. a ekonomickému úpadku, mezinárodním postojům vůči Polsku atd.

Sedmá kapitola „Zpoza historie je úvahou o tom, jak úzce byl osud Polska svázán se strukturami sovětského bloku. Podle Daviese existovaly v roce 1981 čtyři možné postoje Sovětského svazu vůči Polsku. První možností bylo nedělat nic a doufat, že vojenský režim zajistí zlepšení politické situace. Druhou reakcí byla „polská varianta ´kádárizace´, tj. kombinace komunistického politického systému s flexibilní a relativně decentralizovanou ekonomikou. Třetí taktikou, jež byla nejnepřijatelnější, byla cesta neostalinismu podle sovětského vzoru. Sovětský svaz mohl reagovat a také v podstatě reagoval ideologickým ústupem výměnou za zachování svých strategických a vojenských zájmů, verzí tzv. „polofinlandizace.

Poslední osmá kapitola „Osvobození: 1983-1999 je dovětkem k nejnovějšímu vývoji v dějinách Polska po roce 1983 a zamyšlením o jeho vyhlídkách v nové svobodné společnosti.

Daviesova kniha je velmi inspiritavní úvahou především o realitě Polska v 80. letech minulého století. Čtení tohoto díla je, dle mého soudu, podnětné i pro ty, kdo žili v jiných zemích komunistického bloku; český čtenář jistě postřehne řadu podobností mezi polskou a československou realitou oněch let. Navzdory jiným historickým tradicím a rozdílné tehdejší politické situaci byli občané obou států vystaveni velkému množství stejných problémů a dilemat. Daviesova kniha je tak i obecnou úvahou o důsledcích komunistického systému založeného v satelitních státech na dominanci Sovětského svazu.

Stanislav Tumis

Norman Davies, Polsko. Dějiny národa ve středu Evropy, Praha 2003, přeložili Miroslava a Aleš Valentovi, 484 stran + 8 stran obrazové přílohy, 499,- Kč.

Recenze převzata z publikace Dvacáté století. Ročenka Semináře nejnovějších dějin Ústavu světových dějin FF UK v Praze, ročník 2, 2005, s. 382-386,