Luboš Palata, Lidové noviny, 12. října 2009
Lech Kaczynski si ve válce o Lisabon vyválčil to, co chce Klaus. Ale důstojně a se ctí
Polský prezident Lech Kaczynski usedl na zlatou židli, otevřel pero a nic. Naštěstí v bylo k dispozici jiné, a tak se sobotní polský podpis Lisabonské smlouvy opozdil už jen o několik vteřin. Kaczynskému tleskala polská vláda, šéf Evropské komise José Barosso, premiér unii předsedajícího Švédska Fredrik Reinfeld, předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek.
Bylo to slavnostní, trochu vznešené, tak jak to Poláci umí. Byla to oslava vítězství, protože Polsko v sobotu opravdu vítězství slavilo. A hlavním oslavencem byl Lech Kaczynski. Prezident, který se netěší v Evropě velké lásce, ale přesto požívá značné úcty. Je čitelný, má jasné názory, drží slovo a dokáže být zároveň hrdým Polákem i Evropanem.
Je čitelný, má jasné názory a drží slovo… Polský prezident Lech Kaczynski během summitu NATO ve Štrasburku 4. dubna 2009. Fotot čtk
Německé nebezpečí
Polská cesta k podpisu Lisabonu nebyla jednoduchá. Na summitu, který před dvěma roky schvaloval definitivní text dohody, válčili Poláci v čele s prezidentem Kaczynským až do úplného konce. Nakonec si stejně jako Velká Británie vybojovali, že polské právo zůstane nadřazeno Listině základních práv, součásti to Lisabonské smlouvy. Mluvilo se tehdy, že je to kvůli zákazu potratů, právům homosexuálů a dalším věcem, na které se velmi katolické Polsko (především voliči prezidenta Kaczynského) dívá přece jen jinak než dnes do značné míry sekularizovaná Evropa. Ale i když to sám Kaczynski nikdy neřekl nahlas a i lidé z jeho okruhu to zmiňovali nejvýše polohlasem, Poláci si výjimku z charty vybojovali i kvůli majetkovým nárokům Němců. Nejen proto, že hlavně prezidentův bratr Jaroslaw, šéf Práva a spravedlnosti, trpí určitou obsesí z německého nebezpečí a vyhnanců. Ale také proto, že právně mají Poláci zabavení majetku vyhnancům vyřešenu daleko hůře, než Češi.
Kaczynski s podpisem otálel déle než pět set padesát dní od ratifikace polským parlamentem. Ale i tady bylo jeho stanovisko jasné. Musí proběhnout druhé irské referendum. Pak podepíšu. A slovo dodržel. Ne všem v Evropě bylo Kaczynského chování milé, ale je srozumitelné a pochopitelné. Kaczynski a Polsko si svoji válku o Lisabon a jeho podobu důstojně a čestně vybojovali a bylo jim v sobotu možné pogratulovat.
Česká republika v čele s prezidentem Václavem Klausem nebojuje. Chová se jako vyděrač, který ví, že má k dispozici malou, ale účinnou ničivou zbraň, která může celý projekt Lisabonské smlouvy na poslední chvíli rozmetat. Základním problémem samozřejmě je, že Václav Klaus byl před rokem podruhé zvolen prezidentem. Ti, kdo to zařídili, se nemohou vymlouvat, že nevěděli, koho volí. Dali však přednost svým krátkodobým vnitropolitickým zájmům. V blahé naději, že i s Klausem si nějak poradí. Neporadili, destrukční schopnost Václava Klause a jeho okolí se ukázala nad jejich síly. Pokud si někdo klade otázku, jak mohlo dojít k pádu vlády uprostřed předsednictví v EU nebo jak je možné, že celá Evropa vyděšeně čeká, co se bude v Česku dít s Lisabonskou smlouvou, měl by počátky hledat v tomto rok starém fatálním omylu.
Klaus si to měl vyjednat sám
Důsledné by však bylo vrátit se o dva roky zpátky, kdy se na prosincovém summitu dojednával text Lisabonské smlouvy. Když si ji čtete, na textu jméno Klause, jako jednoho z těch, kdo ji uzavřeli, už je. Jen je tam poznámka, že byl zastupován premiérem Mirkem Topolánkem. To byla obrovská chyba, nebýt toho, tak by si buď Klaus svoji výjimku z Listiny práv vybojoval na summitu, nebo by musel dnes mlčet a ještě se tvářit při podpisu jako vítěz.
Ale je to takové „coby, kdyby. V tuto chvíli je nesmyslné si říkat, co kdo zavinil a ještě nesmyslnější je tvrdit, že to, co je třeba v tuto chvíli udělat, je najít způsob, jak Klause z Hradu sesadit. Šestadvacet států Evropské unie od nás v tuto chvíli čeká jediné, že Václav Klaus do konce roku Lisabonskou dohodu podepíše. Klausova podmínka ohledně Benešových dekretů je nesmyslná, ničeho takového se nebojí ani jinak z Maďarů vyděšená a paranoidní slovenská vláda. Tato podmínka přišla pozdě. Sledujeme, když ne překročení, pak minimálně přepínání pravomocí prezidenta jako Brno. V téhle chvíli je to však zbytku Evropy lhostejné. Klausova podmínka je splnitelná, vnitropoliticky i v rámci unie, dá se stihnout do konce roku a je to nejsnazší a nejrychlejší cesta ke Klausově podpisu. Pochopil to premiér Jan Fischer, pochopit to musí všichni ostatní politici. Pak to musíme nějak vysvětlit partnerům v Evropské unii. Požádat je o shovívavost a hluboce, opravdu hluboce se všem omluvit.
Autor: Luboš Palata, Lidové noviny