Petr Zenkner, EUROSKOP, 15. října 2009
Jaké je pozadí rozhodování německého ústavního soudu o Lisabonské smlouvě? Proč Irové napodruhé smlouvu v referendu podpořili? Odpovědi nejen na tyto otázky hledala debata Druhé irské referendum – poslední překážka v procesu ratifikace Lisabonské smlouvy. Akci, která ve čtvrtek 8. října proběhla v Evropském domě v Praze, uspořádal think-tank Europeum.
„Lidé se báli hlasovat proti, shrnul druhé irské referendum Paedar o´ Broin z Institutu pro mezinárodní a evropské záležitosti v Dublinu. Hlasování Irů ovlivnila ekonomická recese, lepší informační kampaň zastánců smlouvy i Radou schválené záruky v Irsku.
První a druhé referendum v Irsku
Ještě v roce 2007 se Irsko mohlo pyšnit titulem „keltský tygr. Řada Irů se tudíž vůbec nezabývala výhodami, které zemi členství v Evropské unii přináší. Stejně vzdálený byl obyvatelům ostrova i problém reformy evropských institucí. Většina Irů Lisabonské smlouvě nerozuměla – proto raději v červnu 2008 odmítla změnit status quo.
Jako odmítnutí evropské integrace ale podle o´ Broina první referendum interpretovat nelze. Že je to právě naopak naznačil výsledek druhého hlasování. Irové totiž i přes větší informovanost o Lisabonské smlouvě vnímali referendum hlavně jako přihlášení k Evropské unii. Obyvatelé ostrova měli před očima státní bankrot Islandu a naopak společnou reakci evropských států na ekonomickou krizi.
Kromě lepší informační kampaně vlády, do které se zapojila i řada úspěšných „nepolitiků a která se mohla opřít o tzv. irské záruky, hrálo ve prospěch vlády argumentační přitvrzení odpůrců Lisabonu. Oproti umírněným odkazům na národní suverenitu v prvním referendu si kritici smlouvy podle o´ Broina odradili veřejnost extremismem – jako příklad uvedl tvrzení, že EU zavede v Irsku povinnou euthanásii nebo, že, díky Lisabonské smlouvě do Irska přijde 75 milionů Turků.
Ústavní soud dal německým vládám limity
Ve druhém vystoupení se Kai-Olaf Lang z německého Stiftung Wissenschaft und Politik v Berlíně vrátil k rozhodnutí německého ústavního soudu v Karlsruhe. Soud sice 30. června 2009 prohlásil, že Lisabonská smlouva není v rozporu s německou ústavou. Stanovil ale pro budoucí německou politiku výrazná omezení – např. zakázal podíl Německa na federální Evropě, definoval podstatu národní suverenity, kterou nesmí žádná další smlouva omezit a zdůraznil množnost státu řídit si vlastní identitu (historie, jazyk atd.)
Lang zdůraznil, že německou politiku budou vnitřní mantinely dané ústavním soudem stále více ovlivňovat – do „hry o EU tak vstupuje silný hráč, který stojí nad německou vládou i oběma komorami německého parlamentu. Německá vláda proto musí počítat, že soudci její případná rozhodnutí v budoucnu zablokují.
Německé dluhy ovlivní postoj k EU
Podle Langa se v budoucnu projeví také další vnitřní faktor – rostoucí státní dluh Německa. Hlas německého ministra financí tak bude hrát v postoji Německa k EU stále větší roli. Německo patří k hlavním plátcům rozpočtu Evropské unie. Větší integrace ale přitom ztrácí podporu německé veřejnosti. Výraznější euroskepticismus však zatím uvnitř politických stran v Německu neexistuje. Výjimkou je krajně levicová „Die Linke a některé konzervativní a liberální think-tanky.
Kaczyński, Klaus a Lisabon
Piotr Kaczyński z bruselského think-tanku Centrum pro studia evropské politiky a Ivo Šlosarčík z Katedry západoevropských studií Karlovy univerzity se ve svých příspěvcích věnovali ratifikaci Lisabonské smlouvy v Polsku a České republice.
Podle Kaczyńského je pozice polského prezidenta, který spolu Václavem Klausem, odmítal smlouvu podepsat, odlišná. Lech Kaczyński se totiž přímo podílel na vzniku Lisabonské smlouvy. Mnohaměsíční odkládání konečné ratifikace jeho jmenovec považoval za součást politického boje prezidenta s premiérem Donaldem Tuskem.
Ivo Šlosarčík si zase ve svém vystoupení položil řečnickou otázku, jak moc se český ústavní soud v Brně nechá inspirovat Německem. Šlosarčík považuje druhou stížnost senátorů na Lisabonskou smlouvu za obstrukci, právně a odborně je však dobře vyargumentovaná.
Šlosarčík se nevyhnul ani otázce zvyšující se roli Ústavního soudu v českém politickém systému (např. rozhodnutí o zrušení voleb). Nevyloučil, že Ústavní soud svoji pozici potvrdí i vyjádřením k Lisabonské smlouvě.
Autor: Petr Zenkner, Euroskop
