16.10.2009
čtk
Začátkem listopadu zanechá po sobě v Prištině svou kamennou stopu Bill Clinton. Bývalý americký prezident, uctívaný v Kosovu, protože zahájil údery NATO na Jugoslávii, tady odhalí svou sochu. V metropoli je už po něm pojmenován jeden bulvár – je to jedna z jejích tepen, neustále rozkopaná. Silné džípy mezinárodních organizací ji brázdí, aniž se o bláto starají. Právě podle těchto automobilů se pozná chudá země pod zahraniční správou, napsal francouzský list Le Monde.
Jenomže Kosovo jí oficiálně není, a to od loňského 17. února, kdy vyhlásilo nezávislost, uznanou 62 zeměmi. Vstoupilo do Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Za měsíc uspořádá místní volby, které budou testem z hlediska politické rovnováhy, bezpečnosti a integrace srbského obyvatelstva.
Ale v zemi sílí pocit izolace a frustrace, a to tím víc, že Srbové budou brzo moci jezdit do zemí Evropské unie bez víza. K čemu je nezávislost bez plné svrchovanosti, bez uznávaných hranic, bez důkladného sečtení obyvatelstva?
Jistě, institucionální základy nového státu tu jsou. Vláda Hashima Thaçiho pracuje – navzdory podezření ze zkorumpovanosti – pod přísným zrakem zvláštního zmocněnce Evropské unie Nizozemce Pietera Feitha. Parlament vysokorychlostně hlasuje (přes 150 zákonných textů za půldruhého roku), aniž skutečně kontroluje výkonnou moc. Zbraně už nehovoří; o bezpečnost se stará policie.
KFOR, vojenské síly NATO rozmístěné v Kosovu po záštitou OSN, ztratily opodstatnění. Chtějí zrychlit snižování svých stavů. Teď je tvoří 12.500 mužů. Bylo by nerozumné odejít hned zítra. Zralost ještě není na dostatečné úrovni, soudí jejich velitel, německý generál Markus Bentler. KFOR dohlížejí na vytváření kosovských bezpečnostních sil, které mají 1300 příslušníků, ale ne dělostřelectvo. Tyto síly se mají zabývat odstraňováním min a likvidací požárů, uvádějí KFOR. Je to všechno, jenom ne armáda.
Stahování vojáků aliance ve prospěch civilů pod hlavičkou evropské mise EULEX zdánlivě naznačuje, že situace se normalizuje. Realita je šedivá. Kosovo je pořád na umělém dýchání zajišťovaném Evropskou unií. Ale postoje EU se někdy zdají v důsledku jejích vnitřních rozporů schizofrenní. Pět členských zemí odmítá nezávislost Kosova uznat. Kvůli nutnosti zachovávat neutralitu je činnost EULEXu v oblasti policie, justice a cel prezentována jako technická, zatímco se dotýká srdce svrchovanosti. Ve skutečnosti má EULEX sklon nahrazovat výkonnou moc: 11. září uzavřel se srbskou vládou dohodu o spolupráci policie v boji proti organizovanému zločinu a pašeráctví na severu Kosova.
Se Srbskem jsme v jakémsi válečném stavu bez války. Je to, jako bychom přešli z vězení do nemocnice, shrnuje situaci vůdce nacionalistického hnutí Vetëvendosje (Sebeurčení) Albin Kurti. Koncem srpna shromáždil několik set lidí, aby odsoudil EULEX. Manifestanti vydrancovali auta evropské mise. Konstruktivní destrukce, odvažuje se říct mladý vůdce, podle něhož mezinárodní společenství v Kosovu toleruje korupci, protože výměnou za to je (kosovská) politická elita poslušná.
Tento stav beztíže, ve kterém Kosovo je, by mohl trvat dlouho. Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora o zákonnosti vyhlášení nezávislosti, předpokládané na květen 2010, je jenom jedna etapa. Nemyslím, že rozhodnutí změní situaci, soudí Veton Surroi, zakladatel deníku Koha Ditore. Od nezávislosti tu máme status quo, jehož znakem je nenásilný a odpovědný proces obou stran, srbské i albánské. Jde o to, jak dlouho to bude trvat.
Předseda vlády Hashim Thaçi by chtěl věřit, že na cestě k Evropské unii národy zacelí své rány a začnou jednat: Čím blíž bude Bělehrad k Bruselu, tím dál bude od Kosova.
Autor: Euroskop
