Hana Chuka, EUROSKOP, 8. listopadu 2009
Tak blízko sebe a přece tak vzdáleny. Tímto způsobem a s lítostí v hlase ohodnotili dnešní vztahy mezi oběma národy účastníci středeční konference nazvané Česko a Polsko v současné mezinárodní politice – partneři, nebo rivalové?, kterou uspořádala Asociace pro mezinárodní otázky v budově polského institutu v Praze.
V panelu pod vedením Víta Dostála zasedli bývalý ministr obrany a jeden z představitelů Solidarity Janusz Onyskiewicz, protikomunistický aktivista Eugeniusz Smolar, politický analytik EU Piotr Maciej Kaczyński a bývalý ředitel Asociace pro mezinárodní otázky Luboš Veselý. Panelisté se zamysleli nad příčinami česko-polského odcizení, probrali bilaterální vztahy obou zemí i jejich partnerství v EU a NATO a hledali i další možnosti spolupráce.
Onyskiewicz: I za stanného práva byly česko-polské vztahy četnější
Po krátkém úvodu polského velvyslance Jana Pastwy, který u příležitosti dvacátého výročí Sametové revoluce vyzval oba státy k větší spolupráci, promluvil jako první Janusz Onyskiewicz, který ve svém vstupu shrnul nedávnou historii vzájemných vztahů. Ze své disidentské zkušenosti si posteskl, že v dobách normalizace byly česko-polské vazby jak na oficiální tak na opoziční úrovni silnější, a to dokonce i v dobách polského stanného práva (sám Onyskiewicz fungoval v tomto období jako hraniční spojka mezi disenty), čímž narážel na současné absurdní odcizení mezi oběma zeměmi. Uvedl, že ačkoli Češi a Poláci užívají v cestě za společnými cíly stejných prostředků, jejich spolupráce je ve většině případů minimální. Jako příklad zmínil členství v NATO a Evropské unii, kde zavzpomínal, že navzdory založení Visegrádské čtyřky, která měla přípravy koordinovat, bylo největší starostí Čechů případné zpomalení integračního procesu ze strany jejich severních sousedů.
Dobré vztahy z doby disidentů jsou pryč. Nejvýznačnější člen české protikomunistické opozice Václav Havel na mezinárodní konferenci Od Solidarity ke svobodě, která se konala 31. srpna v polském Gdaňsku v rámci oslav 25. výročí založení prvních nezávislých odborů v bývalém socialistickém bloku Solidarity. Na plakátu za ním nekorunovaná hlava polské opozice Lech Walesa.
Smolar: My Poláci se dokážeme doma dohodnout, na rozdíl od Vás
Jako druhý promluvil Eugeniusz Smolar, který si vzal na mušku působení obou zemí v mezinárodních institucích, když uvedl, že teprve perspektiva členství v NATO a EU dovedla obě země k víceméně nucené spolupráci, jejíž současná úroveň je tak minimální, že zavdává k pochybnostem ohledně existence Visegrádské čtyřky. Dále se pozastavil zejména nad diskontinuitou české diplomacie, kde neopomněl zdůraznit, že v Polsku navzdory mezipartajním neshodám vládne v této oblasti kázeň a konsenzus. Smolar svůj vstup zakončil oceněním polského amerikanismu a přítomnosti Spojených států v Evropě, která je o to důležitější, že unijní zahraniční a bezpečnostní politika je podle něj neakceschopná.
Kaczyński: Pokud Sarkozy naši spolupráci kritizuje, pak víme, že má smysl
Posledním řečníkem panelu byl Piotr Maciej Kaczyński, který si na úvod svého vystoupení neodpustil poznámku o Sarkozyho kritice Visegrádského partnerství, která podle něho představuje hlavní důkaz fungování této středoevropské iniciativy. Aby tomu tak i zůstalo, varoval před arogancí menších členů, i Polska a vyzdvihl budoucí význam Visegrádu jako laboratoře, kde se nový členové EU mohou učit regionální spolupráci. Tímto naznačil, že ačkoli byla aliance původně koncipována jako „přípravka, její význam s dosažením vytouženého členství v euroklubu nezmizel.
Jmenovec polského prezidenta rovněž zhodnotil unijní role obou zemí, když přiznal, že Polsko je někdy obtížný, ale na druhou stranu (rozumějme narozdíl od Prahy) vždy konstruktivní partner a ze své pozice „unijního insidera prozradil, že sedmadvacítka často používá Poláky jako test pro své nové politiky – tedy pokud se iniciativa nelíbí Varšavě, Brusel na ní může zapomenout. Současnou pozici České republiky naopak vykreslil jako žalostnou, zbavenou kredibility a vlivu. Uvedl ale, že zejména v posledně jmenované oblasti mají co vylepšovat všechny nové členské země, zejména pokud jde o stálou přítomnost nejen státních médií a nevládních organizací v Bruselu. Pokud chceme vládnout, je třeba být vidět!
Autor: Hana Chuka, Euroskop
