Martin Ehl, Hospodářské noviny, 10. listopadu 2009
Světové televizní stanice chrlí dojemné příběhy východních Němců, americký konzervativní list Wall Street Journal obdivně píše o levicovém intelektuálovi Adamu Michnikovi a v dominu, které včera symbolicky padalo v Berlíně, bylo i dílo jihokorejského výtvarníka připomínající, že ve světě je stále dost zdí ke zbourání.
Berlínská zeď byla a je symbol procesu, který započal v polovině sedmdesátých let, když sebevědomý brežněvovský Sovětský svaz svolil k podpisu závěrečného aktu v Helsinkách, na nějž se začaly odvolávat disidentské skupiny. Byl to i sovětský vpád do Afghánistánu, kde se v plné nahotě ukázala slabost sovětské armády a kdy po nástupu Ronalda Reagana do úřadu začali američtí generálové, řečeno citací z pamětí generála Colina Powella, „vytahovat ze šuplíků i nejtajnější a nejsmělejší plány: svět se naučil používat pojem Hvězdné války i pro něco jiného než film.
Všichni se teď dojímají, jaké to tenkrát, před dvaceti lety bylo. Trochu zapomínají, co onomu omylu mluvčího východoněmeckých komunistů Günthera Schabowského s otevřením hranice na tiskové konferenci předcházelo: že socialismus a komunismus ztroskotal na ekonomických základech, že nebyl schopen, slovy sociologa Ernsta Gellnera, „zvládnout základní otázku zemědělské výroby, tedy nasytit své občany. Zároveň nestíhal technologický vývoj, což zase obsahuje známá teze o tom, že Západ vlastně Východ „uzbrojil.
Události 9. listopadu 1989 byly pro východní Němce radostnější, než před třiceti pěti lety, kdy proti demonstrujícím vyjely ruské tanky. Snímek z demonstrace východních Berlíňanů u Braniborské brány v roce 1953. Archiv Euroskopu
Slabý komunismus, pevná Amerika
Sovětský svaz nevytvořil samonosný model. Selhaly všechny jeho odnože: Čína a Vietnam se vydaly cestou kapitalistické ekonomiky, Kuba a Severní Korea sotva přežívají. Jugoslávie byla v roce 1989 sice hrdá na svůj model, ale hluboce zadlužená a přetavovala komunismus v nacionalismus toho nejhrubšího ražení.
Tato známá fakta a teze ale nějak zanikají ve vzpomínkách na to, co bylo před dvaceti lety emocionálně vypjaté, co nebylo samozřejmé a co zároveň bylo z dnešního pohledu směšné. Dnešní studenti vysokých škol by projevům někdejších komunistických funkcionářů buď nerozuměli, nebo by se jim smáli, zatímco ty, kteří seděli ve vězeních, ty, kterým na hranicích zabili příbuzné při pokusu o útěk, ty, kterým komunisté rozkradli majetky, by stále mrazilo v zádech.
Na YouTube si dnes můžeme přehrát klíčový fragment onoho památného projevu Ronalda Reagana před Brandenburskou bránou, v němž vyzval generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu: „Pane Gorbačove, otevřete tu bránu! Pane Gorbačove, strhněte tu zeď! Zapomněli jsme však na to, co Reagan připomněl v následujících minutách: Stručně popsal, jak Sověti nejprve rozmístili svoje rakety, jak na to USA odpověděly a jak obě strany opět zasedly k jednacímu stolu, vědomy si nebezpečí, jaké raketová horečka v Evropě vyvolává.
Vedle vnitřní krize sovětského bloku to byl totiž i tvrdý postoj USA a dalších západních spojenců, kteří se nenechali vmanévrovat do slepé uličky. Takový postoj jak vůči Evropě (jasná podpora spojenců), tak vůči novým hrozbám (jasný postoj vůči Íránu a Rusku) ovšem nepatří mezi silné stránky současného amerického vedení.
Mentální zeď
Člověk má sice přirozenou tendenci vytěsňovat z paměti to špatné, ale je dobré si neustále připomínat, že změna nespadla z nebe. Že tady byl režim, který bránil svobodě ve všech smyslech toho slova a že ve spoustě zemí střední a východní Evropy tento režim zapustil tak hluboké kořeny, že i dodnes ovlivňuje životy spousty lidí: svojí přítomností v politice (nereformovaní komunisté v Česku, generálové KGB u moci v Rusku a Bělorusku), v ekonomice (miliardáři-svazáci v Polsku a Maďarsku), v myšlení lidí (za komunismu nebyla krize, stát se o nás postaral – názor více než poloviny lidí z čerstvého průzkumu v Maďarsku).
Fyzická berlínská zeď už je jen relikt, ale mentálně tady pořád je, nebo naopak chybí její reflexe. V hlavách starších obyvatel bývalého východního bloku je ale i po dvaceti letech dost vysoká, stačí se podívat na rozdíl mezi východními a západními Němci. V hlavách mnoha mladších lidí naopak úplně chybí i ve formě varovně blikajících světýlek. Stačí se zeptat, kam dnešní studenti dojdou v dějepise: končí druhou světovou válkou…
Na tohle dilema – jak zbořit zeď v hlavách a zároveň ji zachovat jako odstrašující příklad – by i Reagan a Gorbačov byli krátcí.
Autor: Martin Ehl
