Erik Berglof, Hospodářské noviny, 13. listopadu 2009
Rozvíjející se evropské trhy zažily v letošním roce nejhorší kolaps výkonnosti od velké „přechodové recese“, po konci komunismu. U pěti zemí se očekává dvouciferný pokles HDP. Nesplácené úvěry v bankovním sektoru a nezaměstnanost v mnoha zemích i nadále stoupají. Není pochyb o tom, že evropský region tzv. přechodových ekonomik je v hluboké krizi. Je však v krizi i samotný přechod od komunismu k tržní ekonomice? Jak se daří institucím a politickým rámcům, které byly výsledkem přechodového procesu? Povede krize k odporu vůči tržně orientovaným reformám?
Dvě tváře finanční integrace
Střední a východní Evropa je sice regionem rozvíjejících se trhů, který krizí utrpěl nejvíce, avšak zároveň se všeobecně vyhnul kolapsům měny, systémovým bankovním selháním a prudkým inflačním výkyvům, které charakterizovaly předchozí krize. Vzhledem k tomu, jak hluboce tento region splynul se zbytkem světa, je to pozoruhodné. Hluboká integrace je dvousečná zbraň. Na jedné straně vytvořila ekonomické vazby a finanční závislost, které učinily mnoho přechodových ekonomik vysoce náchylných vůči krizi na Západě. Na druhé straně zmírnila velké odlivy kapitálu, které byly během předchozích krizí ničivou silou, přispěla k vytváření vyzrálejších institucí a domácích politických reakcí a pomohla mobilizovat razantní mezinárodní podporu.
Dvě tváře integrace, jimiž se zabývala Zpráva EBRD o přechodu z roku 2008, jsou patrné zejména v oblasti financí. Finanční integrace byla a je v přechodovém regionu významnou silou dlouhodobého růstu a přítomnost strategických zahraničních bank pomohla zmírnit dopad krize. Současně však integrace do širší evropské a globální ekonomiky bezpochyby přispěla k příliš rychlé expanzi dluhů v soukromém sektoru a v zahraničních měnách, což krizi v mnoha zemích zkomplikovalo. Poučení z této zkušenosti však nezní tak, že by se státy měly snažit finanční integraci zvrátit – to by bylo nerealizovatelné a současně nemoudré -, nýbrž tak, že by měly snižovat její rizika. Krize, která započala v roce 2008, podtrhla důležitost politických institucí a politiky podporující trh, zejména ve finančním sektoru. To nutně neznamená více regulace, ale rozhodně to znamená lepší regulaci zaměřenou na zdokonalování pobídek.
Agenda institucionálních reforem zůstává nevyřízena zejména ve Střední Asii a v některých východoevropských a západobalkánských zemích. I v několika středoevropských a pobaltských státech jsou však zapotřebí značné reformy konkrétních sektorů, zejména sektoru trvale udržitelné energie a energetické účinnosti, dopravy a také finančního sektoru, kde je třeba posílit kontrolní režimy, zlepšit financování malých a středních firem a rozvinout místní kapitálové trhy.
Jaká je ve světle dnešní krize pravděpodobnost, že takové reformy budou skutečně zavedeny? Zapůsobí tato krize jako katalyzátor dalších reforem, anebo povede k odporu vůči tržnímu modelu?
Reformy odolaly i během krize
Rok po vypuknutí krize v regionu přechodových ekonomik můžeme druhý scénář téměř vyloučit. Krize sice zjevně zpomalila tempo nových reforem, ale vedla k daleko menšímu počtu odklonů od reforem než například po krizi v Rusku v letech 1998 – 1999. Vládní změny uskutečněné od počátku roku 2008 navíc buďto nevedly k žádné změně postojů k reformám, anebo upřednostnily proreformní strany. Urychlení reforem se však rovněž jeví jako nepravděpodobné, s možnou výjimkou finančního sektoru. Globální recese tedy sice uvrhla region přechodových ekonomik do krize, ale současně demonstrovala odolnost reforem a hospodářské integrace dosažené v posledních patnácti až dvaceti letech.
Autor: Erik Berglof
