Marie Bydžovská, Euroskop, 18. listopad 2009
Kdo jsou nepřátelé svobody? Odpověď hledali účastníci debaty pořádané 14. listopadu Nadací Forum 2000 v aule Filosofické fakulty University Karlovy u příležitosti 20. výročí pádu komunismu ve střední Evropě. Kromě vnitřních hrozeb pocházejících od populistů nebo z nezájmu občanů o veřejné záležitosti v mladých středoevropských demokraciích označili někteří řečníci za nebezpečí režim ve „velké geografické entitě na východ od našich hranic“.
„Kdo jsou nepřátelé svobody bylo před dvaceti lety jasné, byl to bolševický režim, uvedl na úvod moderátor Martin C. Putna. Odpověď na obtížnější otázku, kdo jsou jimi dnes, ponechal úvodnímu filosoficko-antropologickému panelu.
Otázku otočil Jan Sokol, který se ptal: „Kdo jsou přátelé svobody? Připomněl tezi Johna Locka, že rozšíření osobní svobody může být okolím vnímáno jako rozšíření individuální moci. Po pádu komunismu jsme se lekli rozšíření svobody a tedy i moci druhých, což vedlo k začátku proslavené „blbé nálady, tvrdí Sokol. Moc chápe Sokol podle definice Maxe Webera jako možnost vnutit svou vůli druhým. Nicméně zprávy, které denně slyšíme dávají důvody se obávat. Jsou proto potřeba dobře vymyšlená pravidla, která zajistí, aby i svoboda gangsterů byla snesitelná pro ostatní.
Přátelé svobody jsou tedy ti, kteří se nebojí svobody druhých a snaží se svobodu udělat přijatelnou ustanovením dobrých pravidel a institucí. Nepřáteli svobody jsou naopak ti, kteří straší a poté se sami nabízejí jako ochrana před jimi vzbuzovaným nebezpečím.
Před rokem 1989 byli nepřátelé svobody zřejmí. V červnu 1953 stávkovalo ve Východním Berlíně 150 000 lidí. Proti demonstrujícím byly nasazeny sovětské tanky. Foto archiv Euroskopu
Svoboda bez pravdy vede k nihilismu
„Svoboda je nejušlechtilejší z toho, co je nebeské, ale i nejhlubší ze všech propastí, řekl André Glucksmann. Revoluce v roce 1989 přinesla podle něj regionu možnost volby, která ukázala, že osvobozený občan je schopný toho nejlepšího, ale i toho nejhoršího.
Zásluhou disidentské revoluce před dvaceti lety bylo podle francouzského filosofa, že spojila svobodu a pravdu. Svoboda bez pravdy totiž vede k nihilismu. Jedna z jeho forem je pocit, že „když mám moc, mám pravdu. Tato forma se projevila v krvavých válkách v Africe a Čečensku, nebo u sebevražedných atentátníků Al-kajdy, zmínil některé příklady Glucksmann. Evropě je bližší druhý, pasivnější, způsob nihilismu. Víra, že „nic není pravda a je možné dělat cokoliv. Ale i nedělat nic, ať se děje cokoliv.
Společnost je v „postvězeňské psychóze
Také Václav Havel vyzdvihl důležitost pravdy. Vrátil se ke svému nejznámějšímu heslu z revoluční doby. Slova Pravda a láska zvolil proto, že se za nimi skrývá osobní ručení, které je ovšem riskantní. Rozdíl mezi informací a pravdou je totiž v tom, že zatímco informace je anonymní, za pravdu někdo ručí.
Charakteristickým stavem po návratu z vězení je podle bývalého prezidenta „postvězeňská psychóza. Vyznačuje se touhou vrátit se do toho, nač je člověk navyklý, tedy do vězení. Život ve vězení je totiž jednodušší v tom, že člověk je ušetřen nutnosti rozhodovat. Jejím druhým znakem je neschopnost být jen sám se sebou po dlouhé době strávené pouze ve vězeňském kolektivu. Postvězeňská psychóza charakterizuje stav naší společnosti a je i jedním z důvodů trvající podpory komunistů, domnívá se Havel.
Nenápadní ničitelé svobody
„Před dvaceti lety si studenti mysleli, že věci jsou jednoduší, než doopravdy jsou, tvrdí Petr Pithart. V nově nabyté demokracii tak začalo docházet k „degeneraci svobody. Ohrožení svobody podle něj spočívá v rozpadávání práva a řádu. Nebezpečí představují ti, kteří to myslí dobře, a nabízí teplo, pocit sounáležitosti, solidarity. Příznivce získávají lákavou vizí homogenní společnosti a přehlednějšího světa. Jednotvárná společnost však je agresivnější dovnitř i ven, tvrdí Pithart. Čelit nepřátelům svobody podle něj můžeme jasným definováním toho, co je dobro a co zlo.
Druhá část diskuze na nepřátele svobody pohlížela z perspektivy střední Evropy. Politolog Jacques Rupnik navázal na Petra Pitharta, když mluvil o „méně zřejmých nepřátelích svobody. Těmi jsou ti, kteří používají jazyk svobody, ale znehodnocují hodnoty svobody. Upozornil na rozdělení mezi negativní a pozitivní svobodou. Po roce 1989 jsme získali mnoho negativní svobody – svobody od zasahování státu. Nyní potřebujeme pracovat na pozitivní svobodě, ke které je třeba vytvořit občanskou společnost a kulturu.
Putinova suverénní demokracie
Bývalý polský disident Adam Michnik vysvětlil, co chápe jako suverénní demokracii. Suverénní demokracií je putinismus, tedy skutečnost, kdy se Putin rozhodl, že jemu přísluší suverénní rozhodování, že demokracie je jeho. Analogií k putinismu je v západní Evropě berlusconismus, tedy kontrola médií a politické moci prostřednictvím peněz. Ve střední Evropě Michnika znepokojuje narůstající úloha bezpečnostních služeb.
Slovenský sociolog Martin Bútora varoval před narůstajícím individualismem a poklesem účasti lidí na veřejném životě, který se projevuje mimo jiné klesající volební účastí. V 90. letech existovala „občanská bezmocnost, nyní se přidala „občanská lhostejnost a jejich spojení vytvořilo „občanskou frigiditu. Vina podle Bútory není pouze na straně politiků, ale i lidí, kterým podle slovenského sociologa chybí představivost, jak se zapojit do řešení problémů.
Úspěšná Ukrajina ovlivní i demokracii v Rusku
Britsko-český dramatik Tom Stoppard použil obraz blízký jeho povolání, aby vykreslil změny v dynamice svobody. V minulém století jsme si zvykli na předpoklad, který nyní již neplatí. Totiž, že svoboda se ztrácí a opět získává přes noc za velkého dramatu a třeba i násilím. Dnes se to děje téměř neviditelně, říká Stoppard.
Za zásadní chybu v ruském vývoji po konci Sovětského svazu považuje ruský politolog a vědec Andrej Piontkovskij větší důraz na kapitalismus než na demokracii. Tvrzení, že kapitalismus vytvoří střední třídu, která sama bude požadovat demokracii, vedlo k přehlížení nebezpečí putinismu. Pokud chceme demokratizovat Rusko, musíme nejdříve podpořit demokracii v Ukrajině. Úspěch Ukrajiny ovlivní i její sousedy, tvrdí Piontkovsky.
Albrightová: Demokracie je práce
V odpolední části debaty odpovídala na dotazy studentů o roli Česka ve světě bývalá ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová. Václava Havla hodnotí jako hrdinu, který by si podle ní zasloužil Nobelovu cenu za mír. Současnou hlavu českého státu Klause ale příliš nechápe. Pravda je, že já dobře nerozumím tomu, co váš prezident dělá, opravdu tomu nerozumím, řekla Albrightová.
Ze současné politické situace v Česku je Albrightová rozčarovaná. Jak ale několikrát zdůraznila, demokracie je práce. Mladí lidé by se měli zapojit do politiky a nahradit současnou politickou reprezentaci, když si jí neváží.
Přestože je ČR malá země, může podle této české rodačky vykonat velké věci na poli zahraniční politiky. Nesmí ale být zahleděná pouze do sebe, země se musí více otevřít Evropě i světu a převzít svůj díl zodpovědnosti, dodala. Vy teď nemůžete být oběti, ale musíte být partnery, vidět se jako partneři, jste v NATO a EU a jsou různé zodpovědnosti, Amerika vás potřebuje jako partnery, řekla Albrightová.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop
