Petr Fischer, Hospodářské noviny, 2.prosince 2009
Připomíná to výkřik strachu (jako by před branami stáli „barbaři“), který charakterizoval poslední století existence Římské říše. Tak shrnul dojem z výsledků švýcarského referenda o zákazu výstavby minaretů italský deník Corriere de la Sera. Pocit obležení roste, a je větší než v posledních dekádách minulého století, kdy Evropané trpěli strachem z likvidace tradičních kultur unifikovanou americkou popkulturou.
Citovaná věta je asi nejpřesnějším vystižením toho, co se v Evropě děje. Ukřičený strach z neznámých muslimů, již se dostali tak blízko a díky evropské tradici náboženské svobody se projevují po svém i ve veřejném prostoru, obrací Evropu samu proti sobě. Ze strachu před kulturní apokalypsou zapomínáme na staré zásady rozumu, jenž dávno vyřadil otázky víry ze státních doktrín a ponechal jí čistě soukromí.
Dokonce i HN, jindy zachovávající skeptický odstup, píší dramatické „Evropa čelí muslimům (násilníkovi a agresorovi se minimálně čelí), aby nebylo lze přehlédnout, že střet kultur skutečně probíhá právě teď a že musíme být „na stráži.
Hannibal ante portas? Na snímku z Zurichu z 26. října 2009 jsou plakáty vyzývající Švýcary, aby v referendu řekli ANO zákazu další výstavby minaretů v zemi. Foto čtk
A protože od letošního dvojitého oslavence Darwina víme, že zvítězí ten silnější, tedy lépe přizpůsobivý, vyplývá z toho, že jedině tvrdý a důrazný postoj vůči demograficky i jinak rozpínavé, Evropě cizí kultuře může Evropany zachránit před revolucí, s níž se Velká francouzská ani Velká říjnová nedají srovnat.
Projekce strachu
„Nechceme v naší krásné křesťanské krajině něco, co sem nepatří, vysvětluje jedna z diskutujících na švýcarských webech. „Tady vládne křesťanství, kdo to nepochopil, nemůže tu jen tak bydlet a zastavovat pozemky, přidává se jiný hlas.
Další se pouští do složité etymologické úvahy, aby připomněl, že slovo minaret nese v základu vyjádření útočné provokace (zákaz je tedy legitimní), tak jako slovo salat, výraz pro muslimskou modlitbu, prý ve skutečnosti znamená podřízenost. Většině těch nejsilnějších hlasů je společný odkaz na křesťanství či minimálně jeho zásady, které nás ochrání před okolním zlem.
Na jeden fundamentalismus se reaguje fundamentalismem jiným. Z projekce strachu – z představy, že všichni muslimové jsou potenciální teroristé a ideologové, tak jako Romové či černoši jsou všichni líní a obtížně vzdělavatelní (tento řetězec má nekonečný počet článků) – vytváříme projekci vlastní ideální kultury. Dáváme jí různé nálepky, jako je „liberální demokracie, „volný trh, ale protože nepřítel má náboženské insignie (minarety, šátky, pravidelné modlitby), připojujeme i my, Evropané, náboženský slovní odznak – křesťanský.
Vidí-li italský deník nápadnou podobnost dnešní situace s výkřiky před koncem Římské říše, pak nikoli proto, že by muslimské společnosti chápal jako smrtelné nebezpečí, nýbrž proto, že tak jako kdysi i tentokrát jsou oním nebezpečím Evropané sami. Škodí si tím, že místo pokusu vyrovnávat se s jiným a zbavit ho obecně nebezpečných forem hledají ve vlastní historii dogmatické pevné body, které by vytvořily hradbu proti cizí „svaté síle.
Víme, co vlastně bráníme?
Jenže, co jsou to dnes křesťanství a jeho hodnoty, které chceme bránit proti minaretům? Láska? Řád? Desatero? Univerzální religiozita? Demokracie? A je demokracie sekulárním produktem křesťanských sil, anebo dílo rozumu, který se vymezil vůči křesťanské dogmatice? Ví a žije to vše ještě někdo? Dokážeme odpovídat na to, jakou tradici bráníme?
Výkřiky strachu, které jsou dnes mediálně zesílené, mají dvojí podobu: hysterickou, anebo preventivní. Ta první strhává k fanatismu, násilí a uzavírání, ta druhá k přemýšlení o sobě a „vlastních hodnotách, které v globálním světě vstupují do konkurence s tolika jinými.
Krachu „Říma se přestaneme bát, až se v novinách začne popravdě probírat mnohovýznamné motto současnosti: Evropa čelí Evropě.
Autor: Petr Fischer