11.12.2009
čtk
Rozhodnutí americké prezidenta Baracka Obamy pokračovat ve válce v Afghánistánu má širší souvislosti s přístupem USA, a Západu vůbec, k celé Asii, napsal italský deník La Stampa.
Abychom pochopili Obamovo rozhodnutí, je na místě připomenout některé údaje. V roce 2000 vyráběly západní země 55 procent světového bohatství, v roce 2025 ho budou produkovat 40 procent. Dnes Asie vyrábí 24 procent světové produkce, za 15 let bude vyrábět 38 procent.
Studie nadace Notre Europe
Z demografického hlediska je poměr mezi Západem a Východem ještě výraznější: v roce 2025 bude podíl Ameriky a Evropy na počtu obyvatel ve světě tvořit devět procent (v 19. století Evropa, jež tehdy byla na svém vrcholu, sama představovala 22 procent obyvatel planety, tedy tolik, co dnes Čína), zatímco v Asii bude žít 50 procent obyvatel světa. Dá se tedy říci, že za 15 let bude každá druhá osoba na světě Asijec.
Čteme-li tyto údaje převzaté ze studie nadace Notre Europe, jejímž prezidentem je bývalý italský ministr financí Tommaso Padoa-Schioppa, nabízí se jedna otázka: mohou se skutečně USA a Evropa nevměšovat do války v Afghánistánu? Vztah mezi konfliktem a velmi rychlými změnami v poměru mezinárodních sil je snad málo zjevný, avšak zásadní.
Kontext války v Afghánistánu
Afghánskou válku nezahájil nynější americký prezident. Tehdejší prezident George Bush ji bezesporu zamýšlel v kontextu teroristických útoků ve Spojených státech z 11. září. Ale již tehdy stála v pozadí vstupu Washingtonu do války Asie a zejména Čína. Tváří v tvář rychlému růstu této části světa se totiž USA ocitly bez účinných nástrojů k zásahu právě v době, která byla předělem mezi dvěma stoletími.
NATO, po téměř půl století hlavní struktura západních vlád, bylo vytvořeno s ohledem na sovětskou hrozbu v době studené války. Blízkovýchodní spojenci byli vychováni v myšlence, že Washington tahal za nitky v této části světa zpovzdálí, pomocí odpírání ekonomické pomoci, skrytých zásahů a lobbyismu. To je schéma diplomatické a vojenské aktivity, kterou ostatně USA aplikují v mnoha oblastech světa, které jsou více či méně zaneseny v katalogu rozvojové.
Globalizace obrátila poměr sil mezi národy
Jsou to staré nástroje pro starou vizi světa. Globalizace však rozšířila bohatství až tam, kde ještě krátce předtím byly rozvojové země, a během doby jen o něco málo delší než dvacet let obrátila silový poměr mezi národy. Čína se se svým velkým skokem ke kapitalismu stala jedním z motorů globalizace. Poptávka, která plyne z tohoto růstu, přímo zvýšila tlak na energetické zdroje a na převahu Západu ve výrobě. V tomto smyslu není teroristický útok, který byl spáchán v roce 2001, začátkem válek, které jsou dnes vedeny, ale plodem a projevem potenciálu, který se skrývá v této změně poměru sil. To víme.
Nevíme však, jak se postavit těmto novým požadavkům. Bush měl po roce 2001 nepochybně nápad, byť diskutabilní. Chtěl posunout čelo americké přítomnosti, a to doslova, tedy vytvořit z některých zemí prostřednictvím invazí nové pevnosti USA zasazené přímo v srdci nové rovnováhy. Kontrola nad Irákem, Afghánistánem a Pákistánem, kde jsou Spojené státy přímo či méně přímo přítomny, spolu s pevným spojenectvím s Indií tvoří, podíváme-li se na mapu, jakýsi pás, který objímá země těžící ropu, přátele i nepřátele, avšak pod břichem Kavkazu a Číny.
Zadržování Asie a Číny
Bushovy války byly hodně kritizovány a ukázaly se nepochybně být mnohem méně účinné a rychlé, než tehdy prezident sliboval. Avšak myšlenka zadržování Asie, a Číny obzvláště, je dnes nepochybně číslem jedna světové agendy. Zadržování ve smyslu expanze vlivu, ale také, a dnes především, ve smyslu přístupu ke zdrojům energie. To je již deset let novým potenciálním konfliktem světa.
Obama jej nejen zdědil, ale navíc hrozí, že jím bude přímo rozdrcen: role, kterou Čína měla a může mít v americké ekonomické krizi, je dnes skutečnou Achillovou patou amerického prezidenta.
Samozřejmě, Obama není Bush. Nevěří ve válku jako v jediné a finální řešení. Při nástupu k moci sliboval rovnost ve vztazích mezi národy. Snažil se to realizovat za použití všech nástrojů, které známe, a bylo-li to možné, vynalézal nové. Bilaterální vztahy, rozšíření mezinárodních organizací, dialog mezi kulturami. Ale jeho vyjednávací postoj musí také vést přes nové upevnění vojenské síly jeho země.
Proto nemůže opustit Afghánistán, proto vede spor s Íránem, proto musí upevňovat americký vliv v Iráku. Zkrátka nemůže dělat nic jiného, než skončit to, co Bush začal. Ve světě Západ spěje k tomu, že se stane menšinou. Být menšinou – a to platí i pro Evropu – však nesmí znamenat také dostat se na vedlejší kolej.
Autor: Euroskop
