Adam Černý, Hospodářské noviny, 12. ledna 2010
Je celá řada dobrých důvodů, proč ostřelovat Evropskou komisi ze všech možných úhlů – určitě už jen proto, že jako každé velké byrokratické těleso si dokáže mnohdy vyrábět smysl své existence i obsah své práce samospádem. A potom je několik dobrých důvodů, proč by nám měla být Evropská komise zachována.
Ten hlavní zní, že sestava sedmadvaceti komisařek a komisařů velí instituci, jejímž posláním je být „strážkyní smluv. Jinými slovy dohlížet, aby malé, střední i velké státy dodržovaly pravidla, která si mezi sebou dohodly. Lze jen doufat, že když poslanci Evropského parlamentu včera zahájili slyšení kandidátů do komisařských funkcí, najdou si vedle předvádění silnějšího sebevědomí také dost času, aby se uchazečů pozeptali na jejich odhodlání, co se týče jejich role „stráže smluv.
Tyto otázky by měl co nejdůkladněji odpovědět například Michel Barnier, první Francouz, který by měl za celou dobu evropské integrace dostat na starosti vnitřní trh. Jeho prezident Nicolas Sarkozy porušil jedno z nevyslovených tabu, když si v nadšení nad Barnierovi přiděleným portfoliem pochvaloval „vítězství francouzských představ. Pokud bychom měli tato tato slova brát se vší vážností, měl Michel Barnier ve středu ze všeho nejdříve vysvětlit, jak právě on bude „střežit smlouvy.
Na tiskové konferenci před panelem, na kterém jsou slova Evropská komise napsána ve všech jazycích členských zemí EU, oznamuje její šéf Jose Manuel Barroso jména 18 mužů a 9 žen – členů nové evropské exekutivy. Složení Komise nyní schvaluje Evropský parlament. Foto AP
Kdo a jak bude „střežit smlouvy
Je velice pravděpodobné, že pokud některý z uchazečů a uchazeček o komisařskou funkci takříkajíc nezakopne sám od sebe, celá Barrosova sestava II koncem ledna projde bez změny. Poslanci, kteří nechtějí oddálit normální fungování unijních institucí podle čerstvě platné Lisabonské smlouvy, budou chtít hlavně vědět, jak si ten který člen komise představuje svou další práci. Podle včerejšího „grilování soudě se nastávající vysoká představitelka pro zahraniční a bezpečnostní politiku příliš nezapotila. Přitom bylo dost důvodů, aby se jí hlavně poslanci z malých a středních zemí pozeptali, jak zajistí, aby se nově vznikající „zahraniční služba unie nestala doménou velkých států, které vždy mívají, co se týče nových institucí, dost vycvičených uchazečů po ruce.
Nově se rodící úřad by měl mít letos několik stovek zaměstnanců a časem i několik tisíc. Stejně jako v případě komisařských postů tu nejde v prvé řadě o obsazování „trafik, ale o to, že přiměřenější zastoupení všech členských zemí umožňuje vyvažovat jednotlivé národní zájmy.
Málo víme o Bruselu, málo víme o sobě
Pro nováčky ze střední a východní Evropy tady platí, že kdo by si chtěl stěžovat, měl by mít nejdříve uklizený stůl. Když v Černínském paláci mají nyní v ruce seznam necelé desítky lidí, které by chtěli prosadit do „zahraniční služby unie, nelze vedení ministerstva příliš mnoho vyčítat, že jich není více. Opakující se potíže se sháněním vhodných kandidátů na místa v Evropské komisi napovídají, že dnešní problémy se nerodily včera, ale že zakořenily během mnoha let.
Nynější stav je obecně výsledkem malého zájmu českých politických elit o uplatňování národních zájmů tam, kde je uplatnit efektivně lze, což nebývá plané horlení, ale systematická příprava kvalifikovaných lidí na vlivná místa. Takové snahy je mnohem častěji vidět – už však bez přívlastku kvalifikovaní – na píli, kterou věnují české politické strany obsazování vlivných míst na domácí scéně. Tam ovšem nebývají ve hře zájmy národní, ale stranické či ryze soukromé.
Autor: Adam Černý
