Marie Bydžovská, EUROSKOP, 1. února 2010
„Bylo nebylo“ začíná jako pohádku pravidelná rubrika v minulém čísle týdeníku The Economist Charlemagne příběh o vztazích „starého kontinentu“ s čínským drakem. Jak to však v životě bývá, po několika letech oběma partnerům spadly růžové brýle z očí a nyní vidí situaci jinak.
Ještě před dvěmi lety považovala Evropa Čínu za zodpovědného hráče na mezinárodním poli. Think-tanky v té době chrlily publikace jako „Mohou Evropa a Čína utvořit nový světový řád?a podle redaktora The Economist Evropa opravdu měla lepší možnost navázat dobré vztahy s Čínou než Amerika. Evropská spolupráce byla považována za model k následování a Evropa nebyla považována za rivala jako Spojené státy.
Nicméně časy se mění. V roce 2009 Čína uvěznila více disidentů, propustila reformní editory, popravila psychicky nemocného Brita i přes protesty jeho vlády a „vynadala Baracku Obamovi za prodej zbraní Tajwanu a setkání s Dalajlámou. A v neveřejném setkání s evropskými diplomaty vytáhli čínští úředníci nový „nestoudný argument pro zrušení embarga na zbraně: „Pokud jej nezruší, nebude Evropa za několik let moci nakupovat zbraně z Číny.
Procitne Evropa konečně ze svého čínského obchodního snu? Summit Asie/Evropa konaný 23. října 2008 v Pekingu. Řeč má čínský prezident Chu Ťin-tchao, předseda Evropské komise José E. Barosso je třetí sedící tleskající postavička dole vlevo. Foto Evropská komise
Kodaň přinesla deziluze
Další šok Evropanům způsobil krach Kodaňské konference o boji proti změnám klimatu. V EU se totiž obtíže řeší následovně: svolá se summit nejvyšších představitelů, ti stanoví cíle, rozhodnou o finálním datu a za zavřenými dveřmi vyjednají kompromis. Tento model v Kodani fatálně selhal. O tom, proč se tomu stalo, se vedou spory. Všichni však nejsilnější slova adresují Číně, že odmítla přijmout cokoliv, co by se dotýkalo její suverenity a že tajně nabádala malé státy, aby blokovaly dohodu.
Jiná iluze, kterou EU v Kodani ztratila, je tvrzení, že může vést příkladem. Její strategie, že vlastními ambiciózními cíly přivede ostatní k tomu, aby se přidali, nenalezla patřičnou odezvu. Evropské sny o multipolárním světě se tak rozplývají. Vypadá to, že co Evropany děsí víc než silný a arogantní americký prezident, je slabý americký prezident, říká Charlemagne.
Ale iluze ztratili i další hráči. Představy o evropské jednotě splaskávají jak bubliny. V prosinci začala platit Lisabonská smlouva a evropští politici si na jí vytvořené posty zvolili osobnosti, které „nechávají zbytek světa chladným a dohadují se, jak vlastně nová struktura Unie bude fungovat. I když ještě Lisabonská smlouva nedostala moc času, aby dokázala svůj přínos ke sjednocení Evropanů, Washington s Pekingem mají podezření, že toto je již tak vše, co Evropa ukáže.
Špatná zpráva je, že můžeme očekávat střety s Čínou kvůli obchodním překážkám a manipulacím s měnovým kurzem. V Evropě i ve Spojených státech zesilují tendence k protekcionismu. Před ním jako i v jiných článcích The Economist varuje, protože „obchodní války nepomůžou nikomu.
Ale protože pohádka musí mít dobrý konec, přidává The Economist na závěr i pozitivní zprávu. Totiž že evropské a americké nazírání Číny se sbližuje. Oba břehy Atlantiku vidí Čínu jako obra, který má plné právo růst, který ale odmítá mnoho hodnot, které Evropané a Američané sdílejí. Zdá se, že američtí i evropští tvůrci politik chápou jasněji než dříve, co sdílejí a co Čína od světa požaduje. To je ale podle The Economist jenom začátek.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop