Marie Bydžovská, EUROSKOP, 3. února 2010
Zdá se to jako úžasný nápad: namísto bojů nabídnout Talibanu programy pro integraci jeho členů do afghánské společnosti. Nicméně takové projekty mají jeden značný nedostatek, fungují totiž pouze tehdy, pokud samotní povstalci jsou již rozhodnuti vzdát se boje, napsal německý týdeník Der Spiegel 28. ledna, v den důležité mezinárodní konference o budoucím směřování Afghánistánu.
Jelikož válka v Afghánistánu je v současnosti na německé politické scéně značně kontroverzním tématem, byly přípravy i výsledky konference médii ostře sledované. Oproti českým novinám, které závěry konference příliš nekomentovaly, tak německý tisk přináší řadu poměrně skeptických hodnocení. Internetový server Spiegel přinesl v den konání mezinárodní konference o Afghánistánu hned několik komentářů.
Na dlouho připravovanou konferenci se do Londýna sjelo šedesát ministrů zahraničí ze zemí účastnících se afghánského konfliktu a afghánský prezident Hamíd Karzáí. Při přípravách byla konference označována za přelomovou a očekávala se od ní nová strategie pro řešení vleklého konfliktu.
Už ve starém Římě věděli, že nejdřív je třeba nepřítele porazit a teprve potom se ho snažit integrovat. Foto AP
Jedním z jejích důležitých výsledků bylo rozhodnutí vytvořit mezinárodní fond pro reintegraci části afghánských povstalců. Jeho výše sice nebyla stanovena, neoficiálně se hovořilo o přibližně půl miliardě dolarů. Za českou stranu se konference účastnil ministr zahraničí Jan Kohout, který se pro čtk vyjádřil, že se na navrhovaném fondu podle svých možností bude podílet i ČR.
Za myšlenkou vzniku fondu stojí úvaha: pokud mezinárodní společenství pomůže jednotlivým bojovníkům vymanit se z pout Talibanu a navrátit se do afghánské společnosti, bude účinnost fondu dvojnásobná. Sníží se počet nepřátel a omezí se podpora povstalcům mezi obyvatelstvem.
Jaké jsou s reintegrací povstalců zkušenosti?
Zní to jako dobrý plán. Ale jsou takové programy v praxi účinné a vedou k požadovanému cíli, ptá se Spiegel. V minulých letech začalo s tzv. „exit programy pro islámské teroristy nebo povstalce vícero vlád po celém světě. Obzvláště na Blízkém východě se s „deradikalizačními poradci roztrhl pytel. Podobné programy byly zahájeny v Saudské Arábii, Jemenu, Jordánsku, Indonésii, Iráku, Egyptě, Malajsii nebo Singapuru. A brzy se přidají i Filipíny. Zvenčí se sice tyto projekty jeví velice rozdílně, v principu jsou však všechny postaveny na několika bodech.
Součástí je nějaká forma převýchovy, přičemž se programy zaměřují na politické postoje a náboženské představy povstalců. Druhým pilířem je jejich opětovné zapojení do společnosti. Povstalci získají práci a zapojí se do okolního prostředí, které nepodléhá vlivu extremistů. Třetím komponentem programu je hrozba trestu v případě, že by se dotyčný znovu připojil k povstalcům.
K čemu došli britští vědci?
Mezinárodní centrum pro studium radikalizace na londýnské King’s College prostudovalo dvanáct těchto programů a došlo k závěru, že rozhodně nejsou zázračným řešením problémů s teroristy. Při svém zkoumání došli britští výzkumníci k pěti hlavním závěrům:
Žádný z existujících programů nefunguje perfektně. Dokonce ani finančně nejnákladnější saudskoarabský program nedokázal zajistit, aby se někteří jeho účastníci nevrátili do sítě Al-Kajda. Někteří z „reintegrovaných teroristů se dokonce účastnili přípravy na atentát v letadle směřujícím do Detroitu.
Projekty jsou velmi drahé. V úspěšných projektech byla určena velká část financí na „následnou péči, tedy zaopatřování bývalých povstalců po skončení programu v ekonomické, sociální i psychologické rovině.
Bez zohlednění kulturních rozdílů a tradicí reintegrace nejde. Například aby se účastníci programu v Iráku mohli znovu zapojit do společnosti, musely se za ně ručit místní klany. V Singapuru se zase na programu musela podílet rodina dotyčného.
Pokud se povstalci sami nechtějí násilí vzdát…
Mnoho programů nebylo zdaleka tak efektivních, jak slibovaly a jak se zpočátku zdálo. Pro všechny projekty platilo, že účastníci mohou být podporováni, aby se vydali po cestě, kterou si sami zvolili. Nikdo nemůže být proti vlastní vůli donucen, odloučit se od teroristické organizace a znovu se začlenit do společnosti, tvrdí britští výzkumníci.
Programy jsou účinné především tehdy, pokud povstalecká strana je v situaci, kdy v ozbrojeném boji ztrácí. To byl případ extremistů v Egyptě, nebo v Iráku po roce 2007. A právě tento poslední bod podle německého magazínu představuje hlavní překážku úspěchu. Proč by se Talibanci chtěli od své organizace odloučit, když se zdá, že jejich strana má převahu? „Exit programy mohou představovat efektivní podpůrný nástroj. Nemohou být ale náhražkou za potlačení konfliktu. Dokud má Taliban v bojích na vrh, nepřinese drahý a náročný program mnoho užitku, uzavírá komentátor.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop