Lenka Rovná
Budovu evropského parlamentu jsem již znala. Mnohokrát jsem se tam účastnila akademických konferencí, poslouchala vystoupení svých universitních kolegů i evropských politiků, diskutovala a učila se, jak se prezentují ti, které jsem znala z publikací, novin a televizních zpráv. Rozhlížela jsem se po prostorném sále a zaměřovala se na jednotlivé příchozí. Identifikaci méně známých tváří napomohly cedulky se jménem před jejich místem, důležitost osoby prozrazovalo napřažené množství rukou k pozdravu či roj poradců a bzukot televizních kamer. Reportéři nedočkavě přejížděli očima každého účastníka a snažili se vsunout mikrofon na tyči až před ústa hovořících politiků a ulovit slůvka určená jen uchu toho druhého.
Do sedadel pode mnou se usadil Lucemburčan Santer, který zastával funkci předsedy Evropské komise, jež v roce 1999 musela s ostudou odejít po obvinění francouzské komisařky Edith Cressonové z neoprávněně vyplácených peněz pro svého zubaře. Dobromyslná kulatá tvář německého poslance Evropského parlamentu Elmara Brocka , elegantní postava italského místopředsedy vlády Finiho, vousatý usměvavý profesor sociologie a současně ministr zahraničí Slovinska Dmitrij Rupel, skromně působící, ale rázná polská ministryně pro Evropu Danuta Hubner, její kolega z Velké Británie ministr Peter Hein, ti všichni se postupně usazovali do svých lavic. Hrozen reportérů doprovázel aristokratickou postavu stále vzpřímeného a lehce žertujícího bývalého francouzského presidenta Valéryho Giscard d‘Estainga, presidenta evropského Konventu. Po jeho pravici a levici zasedli bývalí premiéři Itálie a Belgie Guiliano d‘Amato a Jean-Luc Dehaene. Důležitou roli hrála „šedá eminence, Lord John Kerr, tajemník Konventu.]
Při pohledu na takové množství zástupců, společně s alternáty nás bylo 210, na mnohost národností, politických afilací, rozmanitostí představ o budoucím uspořádání Evropy, vztahu mezi členskými státy a Unií jsem si pomyslela, že nikdy není možné se dohodnout a přijít na nějaké společné stanovisko. Z těchto úvah mě vyrušil opět nový hrozen novinářů a jejich hektické pobíhání. Do sálu vešel německý ministr zahraničí Joschka Fischer a chvíli za ním jeho francouzský kolega Dominique de Vilepin. Za velkého rozruchu se poslušně usadili do lavice a nasadili si sluchátka, protože právě hovořil řecký zástupce.
Od září roku 2002 se Konvent dostal do své pracovní fáze a výsledky pracovních skupin byly postupně presentovány na plenárních zasedáních Konventu. Každý zástupce měl na svůj příspěvek dvě minuty měřené pečlivě na displeji, pokud je nedodržel, president či lord Kerr se velmi ohrazovali a mluvčímu brali slovo. Alternát směl hovořit v případě, že jeho zástupce v sále chyběl. Ne vždy se však tento princip dodržoval. K doplnění či poznámce bylo možné využít modré karty, zástupce či alternát, měli pak minutu na její vyslovení. Účastníci diskuse se museli přihlásit sekretariátu Konventu předem, na místě si pak ověřovali, kdy mají přijít na řadu.
Mnozí si stěžovali na styl práce presidenta Konventu Valéry Giscarda d’Estaigna. Označovali ho za manipulátora a příliš autoritativní osobu. Já jsem obdivovala, že ve svém věku 77 let vydržel sedět na celodenních plenárních zasedáních Konventu, kde se po 2 až 3 minutách střídali řečníci, někdy zazněla delší vystoupení vedoucích pracovních skupin. Nakonec president Konventu shrnul výsledky debaty a prokázal, že celou dobu vnímal, o čem byla řeč. Samozřejmě zde vypíchnul to, co sám chtěl slyšet. Dá se mu možná vytknout skutečnost, že mnohem pečlivěji naslouchal příspěvkům Joschky Fischera, Vilepina či Any Palacio, španělské ministryně zahraničí, než třeba projevu parlamentních zástupců malých či kandidátských zemí.
Gisela Stuart, jediná žena v předsednictvu Konventu, bývalá britská ministryně a současná poslankyně Dolní sněmovny si na podobné chování stěžovala i při naší soukromé cestě na jaře 2003 do Ústí nad Labem, kde se kdysi narodila její maminka a odkud byla jako třináctiletá dívenka odsunuta se svými rodiči do Bavor. Tam se také narodila Gisela. Českou republiku navštívila vůbec poprvé a byla dojatá místem, kde její maminka vyrůstala a svěřila se, že pochopila, proč je její matka doposud tak výborná plavkyně. Labe, které jako holka pravidelně přeplavávala, je v Ústí skutečně prudké. Dodnes nepochopím, co bylo Giseliným motivem obvinění předsedy Konventu, s nímž strávila na pravidelných zasedáních presidia 18 měsíců. Ani v tisku či v soukromých hovorech s členy Konventu jsem se nedobrala vysvětlení. Gisela totiž své námitky vůči Giscardovi zveřejnila až v předvečer bruselského summitu v prosinci 2003. Neporozuměla jsem, zda tím chtěla podpořit britské stanovisko a především vládu či osobně Tonyho Blaira, která se topila v problémech, či ji spíše problémy chtěla přidělat. Proč se takto veřejně nevyjádřila již během Konventu, zůstává tajemstvím.
Názorové proudy v Konventu
Za úspěch můžeme považovat skutečnost, že z Konventu vzešel jeden dokument a přes mnohé pochybnosti zpočátku byl s nepříliš velkými výhradami přijat naprostou většinou konventistů. Nejopatrněji se k celému návrhu stavěli především představitelé národních vlád, kteří již více méně zahájili během Konventu mezivládní konferenci.
Při jednání Konventu se vyskytovala různá dělení a názorová uskupení, ta závisela v mnohém na politické afilaci členů podle toho, ke které politické rodině patřili, na jejich názorovém stanovisku na větší či menší integraci (federalisté versus intergovernmentalisté). U mezivládních zástupců se vykrystalizovala různá uskupení: posílil tandem Francie Německo především po létě 2002, kdy se vládními zástupci stali ministři zahraničí J. Fischer a Dominique de Villepin. Zajímavé bylo sledovat i názorové posuny Joschky Fischera během roku 2003, ty krystalizovaly na uzavřených jednáních mimo Konvent, během nim se stále více přibližoval společné francouzsko- německé pozici. Každopádně musím kladně ocenit jeho snahu naslouchat, pochopit a přesvědčovat.
Několikrát jsem se účastnila úzkých a uzavřených jednání v Berlíně a Bruselu, na kterých ministr zahraničí SRN vysvětlovat nám, představitelům nových členských zemí v různých formacích vznik francouzsko německého návrhu, postoje Německa i Francie a dohodnutý kompromis. Ještě v únoru 2003 v Berlíně se na setkání se zástupci České republiky, Slovinska a Lotyšska vyslovoval v tom duchu, že ne všechny dohodnuté kompromisy ho činí šťastným. Poučil nás, že návrh stálého předsedy Evropské rady vzešel z francouzského pera. Na můj dotaz, zda ještě uvažuje možnost spojení presidenta Komise a Rady rozhodil ruce a teatrálně prosil, ať ho netrápím. Vysvětlil,že toto byl jeho původní názor, ale jeho šéf, kancléř Schroeder, se dohodl s Francouzi na něčem jiném a on to musí respektovat. Pak přijal mé vysvětlení, proč lpíme na pravidlu „jedna země = jeden komisař, i když si uvědomujeme, že příliš velká Komise nemusí být efektivní. I naše snaha po zachování pravidla rotace v čele Evropské Rady a presidentství pramenila z touhy si to vyzkoušet a učit se, nacházela pochopení.
Na příštím zasedání Konventu si ke mně přisedl německý novinář a přesně citoval mé výroky na berlínské schůzce. Sedělo nás na německém ministerstvu zahraničí asi deset a Joschka Fischer nás požádal, abychom rozhovor nezveřejňovali. Novinář se zeptal, zda mu mohu potvrdit, že ministr zahraniční řekl, že nesouhlasí s v některých bodech s kancléřem a zda mu mohu výrok zopakovat. Vyděsila mě představa titulků v novinách o roztržce ministra a kancléře podle zdrojů z Prahy a vše jsem popřela.
Na všech jednáních Joschka Fischer pečlivě naslouchal připomínkám představitelů zúčastněných kandidátských zemí a snažil se i v dalších jednáních je vnést do návrhů. Příkladem může být požadavek rovnoprávné rotace ve formacích Evropské Rady, což v návrhu presidia nebylo a ohrožovalo v polovině června možnost uzavření jednání. Na oběd 6.června 2003 pozval Fischer vládní zástupce 8 kandidátských zemí střední a východní Evropy. V této sestavě jsem se sešli pouze při této příležitosti. Rovnoprávná rotace se skutečně v přípravném návrhu dokumentu objevila.
Snaha Joschky Fischera o zajištění konsensu během Konventu a následné IGC (mezivládní konference) nebyla všemi přijímána s takovým pochopením jako u mé osoby. Stranu zelených jsem sledovala od jejího vzniku i přes mnohé peripetie, kterými procházela. Pokud se jednání dostávala do úzkých a nezdálo se, že Joschka své spolu diskutující přesvědčí, nešťastně oznámil, že pak tedy budou muset vytvořit tvrdé jádro Unie. Navíc ještě dodal, že on ho nechce, to Francouzi, ale co by se dalo dělat. Moji pražští kolegové, ale i třeba Finský státní tajemník a mnozí další se již horšili a hovořili o manipulaci. Jsem ráda, že český pan premiér na neúspěšném bruselském summitu v prosinci 2003 řekl, že pak v tom jádru chceme být také.
Britsko-španělská spolupráce měla nejvíce kořenů ve společné pozici vůči válce v Iráku, zachování co nejvíce mezivládních principů a zdála se být účelová. Stejně tak i společná pozice Španělska a Polska například v případě zachování vážení hlasů v Evropské radě při hlasování kvalifikovanou většinou. Německo s 82 milióny obyvatel má 29 hlasů, Polsko a Španělsko s 40 milióny 27, Česká republika 12. Když svou pozici španělská ministryně Ana Palacio hájila téměř hystericky , Danuta Hubner se projevovala více jako dáma a jasně a klidně hovořila o polských pozicích.
Až pozdější kampaň v Polsku vyslovila Danutě Hubner, ministryni pro Evropu a budoucí polské komisařce, kritiku, že nedostatečně hájila polské zájmy na Konventu. V Polsku padaly výrazy jako „Nice nebo smrt a vysloužily největší z přistupujících zemí pověst obtížného nového člena. Tu ostatně mělo Polsko i během vyjednávání svého členství i při mnohých jednáních. Polský státní tajemník Jacek Sarius-Wolsky, kterého jsem potkávala po mnoho let na mnohých více akademických akcích, vysvětloval členským zemím, že nyní mají příležitost odčinit křivdu na zemích střední a východní Evropy, kterou učinili přijetím jaltského systému.
Polsko také lavírovalo při svém postoji k malým zemím. Jak řekl polský velvyslanec v Praze, není jasné, zda je Polsko nejmenší z velkých či největším z malých. Schůzek malých zemí se Poláci neúčastnili během Konventu, přidali se až po jeho skončení.
Během února a března se začala vytvářet skupina tzv. like minded, společně smýšlejících či friends of communitarian method, přátel komunitární metody, většinou menších zemí. Nejaktivnější roli zde hrálo Portugalsko, Rakousko, Finsko a Irsko. S určitými výhradami se připojilo Švédsko a Dánsko. Benelux hrál dvojí hru, nejprve se skupinou spolupracoval, během jara však více konzultoval s nejstaršími členy EU, Německem a Francií, aby koncem Konventu se opět vrátil. Jednalo se především o Nizozemsko a Lucembursko. Z nových členských zemí se práce ve skupině účastnili kromě České republiky, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Litva a Lotyšsko. Aktivní byly i Malta a Kypr.]
Na schůzce vládních představitelů malých zemí v suterénních místnostech na portugalské ambasádě to vypadalo spíše jako na setkání spiklenců. Portugalský velvyslanec nám popřál úspěch při jednání a ministři a ostatní zástupci vyjadřovali své obavy z přílišného posílení velkých zemí v budoucí architektuře Evropy a žádali posílení komunitárního, tedy federálního principu, který dává malým zemím větší váhu a slovo, než odpovídá jejich skutečné velikosti a síle. Dalších jednání se za Českou republiku většinou účastnil pan státní tajemník Kohout. Pouze v případě jeho dalších závazků v Bruselu jsem zaskakovala.
Velkým zážitkem byla společná schůzka skupiny na dánské ambasádě při společné pracovní večeři. Zdálo se, že se skupina rozdělí, protože zástupci Švédska a Dánska byli více nakloněni přijmout ustavení stálého presidenta Evropské rady, i když většina skupiny setrvávala na požadavku rotace presidentství. Nevím již, zda rakouský zástupce Hans Farnleitner či irský Dick Roche nebo portugalský Ernani Lopes nadnesl otázku setrvání všech členů skupiny a navrhl, že je možné dát do poznámky pod čarou, že dvě země se stálým předsedou souhlasí. V ten monet vyskočila i švédská ministryně obrany Lena Hjelm-Wallén i dánský zástupce Henning Christophersen a ohrazovali se, že tedy pod čarou být nechtějí. Nakonec je usmířila poznámka v textu, že až na dvě členské země všichni si přejí zachování půlroční rotace na pozici předsednictví Rady. Jednota skupiny „stejně smýšlejících zemí byla načas zachována.
Důležitou roli ve skupině hrálo Rakousko, snad si tím trochu chtělo vylepšit svou pozici v rámci Evropské Unie, která utrpěla po vstupu strany svobodných korutanského hejtmana Joerga Heidera a následné reakce evropských států. Přes mnohá nedorozumění a problémy ve společných vztazích spojených s jadernou elektrárnou Temelín či Benešovými dekrety, se nám s Rakušany komunikovalo nejlépe. Když jsem jednou spěchala na rakouskou residenci na večeři a sešla se před budovou parlamentu s maďarským vládním zástupcem Péterem Balászem, žertovali jsme a snažili se uhodnout, o jakou společenskou akci se jedná. Prohodili jsme, že třeba budeme znovu zakládat monarchii. Když jsme se na místě rozhlédli kolem stolu, seděli jsme tam všichni ze starého mocnářství a rakouský hostitel i na toto téma poznámku udělal. Jenže ono to fungovalo, my jsme si tam opravdu rozuměli. Nejde přitom o shodu názorů, ale způsob komunikace. Soužití mnoha století se na modelech naší komunikace projevilo. Péter bude maďarským komisařem, své bohaté zkušenosti i kontakty zhodnotí.
Hlavní snahou malých zemí bylo zachování rovnoprávného postavení členských zemí v EU. K hlavním požadavkům patřilo zachování principu rotace v čele Evropské Rady a princip „jedna země = jeden komisař v Evropské komisi. Během jednání Konventu se různá uskupení měnila. Například v poslední fázi dokonce Velká Británie podpořila myšlenku „jedna země = jeden komisař. Chtěla tím patrně trochu oslabit tak dobře fungující tandem Francie Německo. Velká Británie, země mi profesním zájmem velmi blízká, hrála rovněž zajímavou úlohu. Peter Hein, původně ministr pro Evropu během Konventu dvakrát povýšil, aby se dostal do Kabinetu jako ministr pro Wales a nakonec jako mluvčí Dolní sněmovny zasedl ve sněmovně hned vedle premiéra Tonyho Blaira. Jestliže ještě na podzim roku 2000 ve svém známém projevu na Varšavské burze britský premiér tvrdil, že Evropa žádnou ústavu nepotřebuje, tak na Konventu předložil ministr Hein jménem vlády návrh ústavy ještě dříve, než Valéry Giscard d‘Estaign předložil svou „kostru ústavy v říjnu 2002. Britský vládní návrh ústavy vyšel z pera cambridgeského profesora Dashwooda, jehož jméno figuruje i v již starším ústavním návrhu Evropského universitního institutu ve Florencii. Ministr Hein poctivě trávil všechen čas na plenárních zasedání, používal často modrou kartu k připomínkám a vyjadřoval pečlivě britské postoje. Opatrněji se vyjadřoval k dalšímu prohlubování integračního procesu, souhlasil ale s rozšířením oblastí spolurozhodování Evropské rady a Evropského parlamentu. Tedy omezením oblastí, ve kterých je vyžadována jednomyslnost všech členských států. Hlavně se však neměla rozšiřovat působnost Unie v takových oblastech, jakou byla obrana, sociální politika, trestní právo a daně.
Pro britské zástupce představovala zpočátku problém i Charta základních práv a svobod. Obávali se, že se díky Chartě „vplíží do komunitárního, tedy unijního, rozhodování i široká oblast sociální. Baronka Scotland of Asthal velmi fundovaně bojovala proti Chartě na pracovní skupině. Nakonec se Británie se zařazením Charty do návrhu ústavy smířila, ovšem s podmínkou, že nesmí být v rozporu s právem národním.
Britská angažovanost na Konventu, výborná připravenost účastníků a jejich snaha hrát důležitější roli zapůsobila i na větší zviditelnění Německa a Francie a výměnu jejích zástupců za ministry zahraničí. Tak aspoň na mě situace působila, když jsem však otázku konzultovala s poradcem německého ministra zahraničí panem Klaussem ohrazoval se, že pan Fischer měl na průběhu diskuse o budoucnosti Evropy a práci Konventu zájem od začátku, ovšem plně se mu mohl věnovat až po vyhraných volbách v Německu.
Spíše jako folklór působila vystoupení poslance Evropského parlamentu dánského původu Jens-Peter Bondeho, který přes svá občasná ujišťování, že je vlastně federalista, je považován za hlavního euroskeptika. Ten po přijetí návrhu ústavy pogratuloval k vytváření super-státu a ještě s dalšími přibližně pěti členy Konventu, včetně například francouzského poslance EP Abitola vyjadřovali svou nespokojenost a návrh ústavy nepodepsali. K této skupině se rovněž hlásil během Konventu zástupce českého parlamentu Jan Zahradil, ten však Konvent opustil ještě před jeho skončením.
České vládní zastoupení patřilo do skupiny like minded,stejně smýšlejících přátel komunitární metody. Její návrh byl plně s souladu s vládním návrhem tzv. Non paper, který byl publikován na stránkách Konventu již v lednu 2003. Pan státní tajemník Jan Kohout patřil k nejaktivnějším členům Konventu z nových členských zemí, na každé plenární zasedání měl připravený příspěvek, navštěvoval zasedání vládních zástupců i setkání PES, Strany evropských socialistů. Podařilo se mu získat i mnoho přátelských vazeb v celém spektru konventistů, což představuje ohromný sociální kapitál, který každá země potřebuje k prosazení svých zájmů i k vytváření koalicí a spojenců. K základním principům, které české vládní zastoupení na Konventu hájilo patřila zásada rovnosti členů EU, které měly najít své vyjádření v požadavku „jedna země = jeden komisař, upřednostňovali jsme zachování principu rotace v Evropské Radě a v případě přijetí funkce presidenta Evropské rady zajištění principu rovnoprávné rotace na ministerských radách. V otázce vážení hlasů v Evropské radě se česká delegace přikláněla k požadavku kvalifikované většiny 60% obyvatel a 60% států, konventní návrh počítal pouze s 50% států.
Právě otázka vážení hlasů a určení kvalifikované většiny se stala hlavním kamenem úrazu při následné mezivládní konferenci. Především Španělé a Poláci žádali zachování pravidel z Nice, které jim dávaly téměř stejnou sílu jako Německu, Británii či Francii. Samozřejmě se domnívám, že toto pravidlo a jeho nastavení je důležité, ovšem ve většině případů se v Radě nerozhoduje hlasováním, nýbrž se zúčastnění snaží získat konsensus. Evropská Unie rovněž funguje na principu, který rád zdůrazňoval Joschka Fischer : „Nikdo z výsledku není nadšen, ale všichni s ním musí být ochotni žít. I kdyby se pravidla nastavila tak, aby byl každý spokojen, je důležité, aby i rozhodnutí Unie jako celku byla přijatelná pro všechny zúčastněné. Česká republika sice podle smlouvy z Nice získala 3,74% podílu hlasů, ačkoliv počet obyvatel činí 2,28% počtu obyvatel Unie. Je ovšem zkreslením poměřovat pouze tyto dvě veličiny, protože konventní návrh předpokládá dosažení dvojí většiny a tam máme jeden celý hlas mezi 25 členskými státy. Ať jsou však počty jakékoliv, pokud budou činěna rozhodnutí na úkor některých členských zemí, integrační proces zkrachuje.
Český vládní zástupce hájil na Konventu vytvoření smíšeného modelu, kombinaci mezivládního přístupu a přístupu komunitárního, tedy rovnoměrné rozložení pravomocí mezi členskými zeměmi a mezi orgány Evropské unie. Česká vládní pozice vycházela ze základních vládních dokumentů. Veškeré příspěvky, které byly presidiem Konventu zasílány k diskusi, přicházely s několikadenním předstihem na ministerstvo zahraničí. To materiály rozeslalo členům pracovní skupiny, ti opětně zasílaly své komentáře do Černínského paláce. Následně se pod vedením pana státního tajemníka Kohouta skupina sešla a probírala jeden paragraf za druhým a diskutovala nejlepší možnou variantu z pohledu České republiky. Členy skupiny tvořili zástupci ministerstva zahraničí, ministerstev vnitra a spravedlnosti a několik zástupců akademické veřejnosti. Výsledný dokument ještě projednávalo vedení ministerstva zahraničí s přihlédnutím k vládním prioritám. Teprve potom byly české pozice zaslány presidiu Konventu a následně presentovány na plenárních zasedáních. [3]
Pozice pana senátora Josefa Zielence se blížila více modelu federálnímu, dle jeho názoru se má výsledek voleb do Evropského parlamentu odrazit i na složení „evropské vlády, Komise. Tato „politizace Evropské komise by měla být krokem k vytvoření evropské vlády.
Třetí zástupce České republiky za Poslaneckou sněmovnu pan Jan Zahradil nejvíce během Konventu spolupracoval s panem Jens-Peter Bondem, poslancem Evropského parlamentu, který ještě s pěti dalšími konventisty návrh smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu nepodepsali. Pozici pana Zahradila lze označit za mezivládní, zdůrazňující roli národních států.
Paralelně probíhalo mnoho dalších diskusí, v Senátu se konala slyšení v rámci české národní debaty, senátní stránky vlastně doposud výborně monitorují jednání o budoucnosti Evropy. Zajímavé debaty probíhaly a probíhají v Ústavu mezinárodních vztahů. Institut Europeum pořádal několik konferencí a na stránkách Integrace věnuje problematice diskuse o budoucnosti Evropy zvýšenou pozornost. [4]
Přes neúspěch mezivládní konference návrh ústavy předložený Konventem lze každopádně posuzovat jako úspěšný krok v dalším integračním procesu v Evropě. Metoda Konventu se ukázala jako mnohem transparentnější a otevřenější, než předchozí metody mezivládních konferencí (IGC). Návrh představuje konsensuální výsledek práce různých komponent i politických uskupení, není zdaleka ideální, není vždy úplným zjednodušením, stal se pokusem postavit integrační proces na solidní základ.
Následná IGC a summit v Bruselu neuspěly dojít ke kompromisu, v pozadí stálo mnoho zájmů, které se střetly a zabránily úspěšnému dokončení díla Konventu, který pracoval 18 měsíců. Důležitou roli sehrálo italské předsednictví a především sám předseda vlády Silvio Berlusconi, který nestanovil časový harmonogram, jednání na bilaterální úrovni byla nedostatečná a kompromisní návrhy slabé a neprojednané. Samotný summit netrval více než hodinu. Když Španělé a Poláci, kteří se snažili zpočátku stát tvrdě na svých pozicích vyjádřili ochotu jednat, bylo již po summitu. Chirac mohl potvrdit svá předchozí tvrzení, že s těmi novými se přeci nedá jednat, a proto si musíme vytvořit pevné jádro. Blair byl spokojený, že se mu podařilo uhájit, své červené hranice, za něž nechtěl jít a asi mu nakonec ani nevadilo, že nemusí voličům doma vysvětlovat, proč nechce vypsat referendum k nové ústavě pro Evropu.
Pro členské země EU, a po vstupu nových 10 členských států je zásadní otázkou, zda jsou schopné vytvářet koalice a spolupracovat s ostatními zeměmi. V podstatě z tohoto hlediska Konvent byl velice užitečným předobrazem toho, jak bude EU s 25 členy schopna fungovat. Pro Českou republiku a jednotlivé politické strany je třeba hledat spojence a společně s vytvářením vlastních pozic hledat i společné body s partnery. Na závěrečném setkání na Konventu se mi svěřil lucemburský zástupce, že nejpřekvapivějším zjištěním z Konventu pro něj bylo, že s námi, „lidmi z Východu, se dá spolupracovat. Doufejme, že se to potvrdí i po 1.květnu 2004.
[1] Od září 2002 jsem byla jmenována alternátkou vládního zástupce v Konventu pana státního tajemníka a prvního náměstka ministra zahraničí Jana Kohouta. Ten byl původně alternátem tehdejšího ministra zahraničí Jana Kavana. Český parlament zastupoval v Konventu místopředseda ODS pan Jan Zahradil, jeho alternátem byl Petr Nečas. Senát vyslal do Konventu pana senátora Josefa Zielence a jeho alternátem stanovil pana senátora Františka Kroupu.
[2] Na schůzce představitelů těchto zemí, kterou svolala Česka republika na svou ambasádu v poslední den zasedání Konventu v červenci se dostavili představitelé všech těchto zemí a vyjádřili vůli ke spolupráci. V dalším období především během IGC. Důkazem toho bylo i přijetí pozvání do Prahy na schůzku 1.9.2003.
[3] Připomínky jsem na ministerstvo zahraničí zasílala z domova mailem vždy kolem druhé hodiny ranní. Na zasedání Konventu, která se konala vždy ve čtvrtek a pátek, jsem si brala dovolenou. Každopádně děkuji fakultě za trpělivost.
Autor: Prof. PhDr. Lenka Rovná, CSc. (FSV)
