Luboš Palata, Lidové noviny, 12. února 2010
Takový pohled na vztahy s Německem, jaký vidíme u bývalého šéfa polské diplomacie Wladyslawa Bartoszewského, je v českém prostředí vzácností.
Vlak, tedy spíše vagon, z Kyjeva do Prahy má v polském Krakově dlouhou, sedmihodinovou zastávku. Při své cestě na východ jsem minulý týden zahlédl na plakátech, že se v místním Literárním vydavatelství koná autogramiáda a představování nové knížky O Němcích a Polácích Wladyslawa Bartoszewského, dvojnásobného ministra zahraničí a klíčové postavy hlavně polsko-německých vztahů. Člověka se životopisem polského odbojáře, vězně Osvětimi, polských žalářů doby stalinismu, stanného práva, katolického intelektuála a zřejmě největší morální autority dnešního Polska.
Když jsem krátce před sedmou přišel před budovu vydavatelství, stály tam desítky lidí. Za chvíli vyšel zoufalý muž z ochranky objektu a vysvětloval: „Já vás tam nemůžu pustit, tam už je tolik lidí, že už se tam žádní další nevejdou. Přece nechcete, aby ten barák spadl. Nakonec ale někdo dal příkaz, a dveře se otevřely. Hlava na hlavě byla nejen ve velkém sále. Plno bylo i v předsálí, na chodbách, lidé obsadili schodiště až ke střeše. A všichni trpělivě, tiše, často s potleskem a smíchem poslouchali několik hodin z reproduktorů přenášenou „šou osmaosmdesátiletého patriarchy Polska. Večer na téma „polskoněmecké vztahy, kterým právě Bartoszewski a mnozí další lidé z polské politické elity dali rozměr zásadního rozhodnutí demokratického Polska. Rozhodnutí, které obsahoval název setkání s Bartoszewským – „O nejsložitějším přátelství.
Bartoszewského šestisetstránková kniha je vlastně takovým jeho osobním průvodcem po poválečném hledání společné budoucnosti mezi Poláky a Němci. Hledání, kterého se od chvíle, kdy byl v roce 1956 propuštěn ze stalinského vězení, Bartoszewski celý život účastní. Jeho hledání má v sobě sílu osvětimského vězně číslo 4427, který si dodnes jasně vzpomíná na rozdělení tehdejších rolí – na jedné straně nacistický „nadčlověk a na druhé straně on, příslušník národa, na který se Němci za války dívali jako na národ „podlidí.
V procesu polsko-německého usmíření podle Bartoszewského sehrála obrovskou roli pomoc, kterou Němci poskytli protikomunistické Solidaritě a Polákům vůbec v bouřlivé době počátku osmdesátých let. Ilustrační foto Euroskop
Bartoszewského pohled na vztahy Poláků s Němci má v sobě rozměr, který v českém prostředí najdeme málokdy. Bývalý šéf polské diplomacie se snaží Němcům porozumět, ať už to jsou esesáci, kteří jsou s ním v nacistickém vězení, představitelé vyhnaneckých organizací, němečtí politici nebo prostě i obyčejní Němci. Pochopit, jak mohli dělat to, co za války dělali, jak se Německo zcela změnilo, jak se dívá na svoji vlastní historii, na Polsko, co od něho chce, jak se mění jeho postavení v Evropě ve světě. Cílem všeho je pokusit se najít s Němci, kteří vyvraždili desetinu Poláků, srovnali se zemí Varšavu a vůbec se chovali tak, jak to Češi za války s výjimkou heydrichiády nezažili, nejen smíření, ale přátelství a spojenectví.
Zároveň ale nelíčí hledání tohoto vztahu s Německem jako idylu, ale jako složitý politický a lidský proces, který vedl nejen přes mnohá vstřícná gesta Němců a německých politiků, ale také velká klopýtnutí, německé požadavky ohrožující územní integritu Polska i nepřípustné líčení Němců jako poválečné oběti polského vyhánění. Polsko, které bylo rozhodnutím spojenců posunuto o celou polovinu na západ, na staletí německá území Pruska a Slezska, vyhnalo a vlastně muselo vyhnat na deset milionů Němců. Na čtyři sta tisíc, dvacetkrát víc než při vyhánění a odsunu z Československa, jich přitom zahynulo. Na jejich místo přišly miliony Poláků z Východu, z Haliče, Volyně a dalších území, která si stalinský Sovětský svaz po válce ponechal.
Zatímco Československo mělo problém s německým pohledem na poválečné vyhnání tří milionů sudetských Němců (k němuž mělo daleko slabší opodstatnění než Polsko), Poláci měli problém ještě větší. Až do sedmdesátých let Spolková republika neuznávala hranici na Odře a Nise a definitivně byl problém hranic vyřešen až při jednáních o sjednocení Německa v roce 1990. Kdy, jak Bartoszewski v knize připomíná, na to jeho přítel, kancléř Helmut Kohl, kývl až poté, co si to jako podmínku souhlasu se sjednocením dal tehdejší americký prezident George Bush starší.
Polsko-německé vztahy při vší hrůze, kterou si s sebou nesly, měly jednu věc, o níž se mohly především zpočátku opřít. Katolickou církev, která i v komunistickém Polsku dokázala hrát roli morální autority. Listy polských a německých biskupů s dnes již legendární větou „odpouštíme a prosíme o odpuštění znamenaly v šedesátých letech jeden z prvních průlomů. Ale ani tady si Bartoszewski, katolický intelektuál, nenasazuje růžové brýle a popisuje zklamání, které nastalo v Polsku, když německá odpověď nebyla vůči Polákům tak vstřícná, jak se tehdy očekávalo.
Obrovskou roli sehrála podle Bartoszewského pomoc, kterou Němci poskytli protikomunistické Solidaritě a Polákům vůbec v bouřlivé době počátku osmdesátých let, která byla nejen vzpourou proti režimu, ale také dobou úplného ekonomického kolapsu Polska.
Není důvod bát se Německa
To, čeho se pak podařilo dosáhnout po pádu totality, nevidí Bartoszewski jako zázrak, ale jako celý sled gest dobré vůle a z německé strany pokory a uznání viny. Zároveň se Bartoszewski, vyznamenaný nejvyššími německými vyznamenáními, nebojí postavit za polské zájmy, když jsou podle jeho názoru ohroženy relativizováním historie a vznášením nároků vůči Polsku. Nejvíce ho v této souvislosti rozhořčuje Erika Steinbachová, šéfka Svazu vyhnanců, která podle Bartoszewského názoru odmítá posloupnost – Němci vyvolali válku a až ta vedla k vyhnání Němců z území dnešního Polska. A navíc i skrytě stále vznáší nároky na bývalá německá území. Na otázku, zda se má dnešní Polsko ještě Německa bát, říká Bartoszewski ale jasně: „Ne. Poláci se nemusí bát nikoho, musí se bát jen vlastních chyb a z chyb, které udělali, se poučit.
Polsko s vládou Donalda Tuska, u něhož Bartoszewski působí jako zplnomocněnec premiéra pro zahraniční politiku, pohlíží na Německo jako na spojeneckou zemi. Vedle USA jako na spojence nejbližšího. Pro Čechy, jejichž hlava státu požadovala za souhlas s Lisabonskou smlouvou potvrzení Benešových dekretů o vyhnání Němců, je to výzva i důvod k zamyšlení. Ostatně jako celá Bartoszewského nejnovější kniha i jeho životní odkaz.
Autor: Luboš Palata
