Marie Bydžovská, EUROSKOP, 4. března 2010
Profesor ekonomie Luděk Urban v druhém ze série rozhovorů pro Euroskop přibližuje novou hospodářskou strategii EU pro nadcházejících deset let. Vysvětluje důvody neúspěchu lisabonské strategie schválené v roce 2000, která měla z EU učinit do roku 2010 nejkonkurenceschopnější ekonomiku a navrhuje, jak se poučit z minulé praxe. Za bezpodmínečně nutné v náročnějších podmínkách, než byly v roce 2000, považuje nalezení přijatelné formy „ekonomické vlády“.
Lisabonská strategie si kladla velké plány, realita však byla jiná. Může hospodářská strategie pomoci EU stát se nejkonkurenceschopnější ekonomikou?
Lisabonská strategie nebo jak je často nazývána Lisabon I nebude zřejmě zapsána zlatým písmem v historii evropské integrace. Sám záměr vyrovnat se s dlouhodobým zaostáváním evropské ekonomiky za americkou, na něž evropští lídři reagovali v Lisabonu na jaře 2000, považuji na tu dobu za odvážný, protože se v něm přiznávalo, že po řadu desetiletí, přes dokončení vnitřního trhu, Evropa z jistého pohledu přešlapovala na místě. Ovšem představa, že za deset let se podaří provést „velký skok“ a Evropa se stane „nejkonkurenčnější ekonomikou“, byla zřejmě mimo realitu.
Takový závěr je oprávněný také proto, že nástroje, s nimiž Lisabonská strategie počítala, a mechanismy, které Evropská unie měla a stále má k dosažení takových cílů, jsou zcela neadekvátní. Strategie se opírala o tzv. „otevřenou metodu koordinace“. Ta počítá s tím, že výsledky úspěšných zemí a jejich vzor automaticky zapůsobí na ty méně úspěšné země, které jejich zkušenosti ochotně převezmou. Naivně se předpokládalo, že po každém hodnotícím jednání Evropské rady se evropští premiéři po návratu domů okamžitě pustí do toho, aby napodobili úspěšnou praxi svých kolegů. Ale tak to nefunguje, jak všichni vědí. Vlády členských zemí a jejich premiéři jsou odpovědné svému elektorátu a nikoli Evropské radě. Jak to velice trefně svého času vyjádřil šéf eurozóny J. C. Juncker : „Všichni víme, co máme v hospodářské politice dělat, ale jakmile to uděláme, víme, že nebudeme zvoleni“.
Nová lisabonská strategie může být úspěšná jen tehdy, když se z této neblahé praxe poučí a najde způsoby, jak přimět členské země, aby strategii vzaly za svou. To zatím chybělo. Zatím nikdo členské země k odpovědnému přístupu nenutí a ani nemůže. A tak nemohou být ani pochváleny, ani „potrestány“. Dokonce Evropská komise ani nesmí sestavit tabulku o tom, které země si zaslouží jedničku a které by měly stát na hanbě. Musím ovšem současně říci, že jsou mezi členské země výjimky : severské země vzaly priority Lisabonské strategie jednoznačně za své, jejich zkušenosti by nás měly zajímat.
Cíle lisabonské strategie členské státy neplnily. Měla by nová strategie obsahovat závazné cíle s postihem pro státy, které je neplní, jak navrhuje španělské předsednictví?
O tom se začalo v souvislosti s přípravou Lisabonu II mluvit. Ale postih by zřejmě v současné Evropě neprošel a vedl by pouze ke sporům mezi členskými zeměmi. Co s tím dělat? Oprávněně se současná diskuse kolem strategie 2020 (stejně jako diskuse, jak zabránit opakování „řecké tragédie“) znovu vrátila k návrhu na vytvoření evropské „ekonomické vlády“. Evropská unie jako celek zatím nedospěla k tomu, aby byla na unijní úrovni vytvořena instituce s pravomocemi americké federální vlády. Ale bez posunu k nějaké formě „ekonomické vlády“ se Evropa odsuzuje k tomu, že Lisabon II za deset let skončí se stejným rozčarováním jako jeho předchůdce.
Vidím dvě možná řešení. Jedno navrhl nový evropský prezident Van Rompuy : plnění cílů nové strategie by mohlo být „odměňováno“. Odměna by mohla být ve formě vyšších příspěvků z různých unijních fondů na cíle nové lisabonské strategie (na výzkum, inovace, vzdělání), zvýhodněnými úvěry z Evropské investiční banky atd. Méně odpovědné členské země by tím byli nepřímo „trestány“. Druhou cestu nabízí smlouvy, které nebrání, aby skupina členských zemí, jež nemají obavy z „omezení“ vlastní suverenity, zavedla pro sebe určitou formu „ekonomické vlády“ (cestou tzv. posílené spolupráce například v rozpočtové politice). Taková skupina zemí by vytvořila jakési jádro, k němuž by se mohly později připojit další země. Schůdnost takového řešení vidím v tom, že k myšlence „ekonomické vlády“ se dnes programově hlásí řada členských zemí (např. Německo a Francie) a také řada představitelů členských zemí. Nebezpečí, že dojde k rozdělení Evropské unie tím nehrozí : koneckonců hospodářská a měnová unie také nezahrnuje všechny členské země a vnitřní trh EU se kvůli tomu nezhroutil.
Předseda Evropské komise José Manuel Barroso představuje na tiskové konferenci plány na novou hospodářskou strategii EU. Zdroj: Evropská komise
Jaká opatření by měla nová hospodářská strategie obsahovat, aby Evropa držela krok s rychle rostoucími ekonomikami jako například s Čínou, ale i s USA, v nichž produktivita práce roste rychleji než v Evropě?
Jednu věc považuji za nutné říci úvodem. Současná Evropská unie se musí vyrovnat nejen s konkurenčním předstihem USA (kvůli větším úspěchům ve výzkumu a větší inovativnosti), ale také s konkurenčními výhodami Číny a některých dalších zemí (kvůli nižším mzdovým nákladům a nesmírné inovační dynamice, která živí čínský vývoz). Na tuto realitu si musí Evropa pospíšit s radikální odpovědí, nechce-li se dostat do situace diváka, kterému ujíždí vlak. To všechno je v Evropě dobře známo a zdá se, že první obrysy strategie 2020 na to celkem správně reagují. Evropská komise ve svém předběžném návrhu na další desetiletí uvádí tyto čtyři hlavní priority : 1. podporu výzkumu a inovací, 2. odstranění překážek bránících využití potenciálu evropských podniků, zejména malých a středních, 3. investice do lidí a 4. zavádění „zelené ekonomiky“ jako odpověď na evropskou závislost na dodávkách energie a na klimatické změny. Je potěšitelné, že obdobné priority nalézáme také v návrzích členských zemí, včetně České republiky. Zmíněné priority nové strategie by mohly být slibnou odpovědí na výzvu USA, Číny i ostatních zemí.
Záleží ovšem na tom, aby tyto cíle nezůstaly na papíře. Nejde zdaleka jen o shodu v prioritách, i když ta je důležitá, ale o to, jak je přeměnit v realitu. To považuji skutečně za klíčový problém nové strategie. Nalezení přijatelné formy „ekonomické vlády“ považuji proto za bezpodmínečně nutnou, má-li nová strategie zajistit nadějnou ekonomickou perspektivu Evropské unie, přitom v podmínkách, které jsou mnohem náročnější než byly v roce 2000.
Zdůrazňuji to také proto, že nedávno přijatá Lisabonská smlouva, jakkoli důležitá pro další vývoj Unie v institucionální oblasti, nenabízí podle mého názoru žádné nové nástroje k prosazování navrhované strategie, ani nezaručuje politické odhodlání členských k takovému postupu a také nepředkládá náčrty nové strategické vize. Tedy nic z toho, na čem bude záviset úspěch nové strategie.
Autor: Marie Bydžovská