Petr Placák, EUROSKOP, 22. března 2010
Úspěch Le Penovy Národní fronty ve francouzských regionálních volbách a poznámka k historii francouzské extrémní pravice. * Návštěva prince Charlese v Praze aneb výhody monarchie.
Dědictví francouzské revoluce
Ve Francii proběhly regionální volby, ve kterých o sobě dala opět vědět extrémně pravicová Národní fronta. Její vůdce, starý politický harcovník Jean-Marie Le Pen se staví do role ochránce francouzské národní identity před cizinci a přivandrovalci, kteří ničí to nejcennější – francouzský charakter země . Otázka ovšem je, zda „francouzskému charakteru země galského kohouta nedávají na frak spíše sami Francouzi.
Většina lidí si historii pravicového extremismu spojuje nejspíše s německým nacionálním socialismem, případně italským fašismem. Jeho kolébkou je ovšem Francie, stejně jako extremismu levicového.
Eugene Delacroix, Svoboda vede lid na barikády, 1830
Může za to bezpochyby francouzská revoluce a přitom se můžeme hádat, co bylo dřív – zda jakobínský teror nebo kontrarevoluce. Ve skutečnosti to jsou dvojčata, která nejde od sebe oddělit. Porodila je Svoboda vedoucí lid na barikády, jak to známe ze slavného obrazu Eugena Delacroixe. Ta sice dala starému kontinentu koncept občanských práv, ale do vínku mu přidala i dědictví levicového i pravicového revolučního násilí, které stále silněji udávalo tón společenským změnám v 19. století, aby ve 20. století opanovalo evropské dějiny. I když se protirevoluční pravice dovolávala starého režimu, ve skutečnosti s ním měla čím dál tím míň společného – tón udávaly nové společenské síly, vyvolané revolucí, na prvním místě moderní nacionalismus.
Pouze na první letmý pohled vypadá jako paradox, že se nacionální populismus, který živí nejen francouzský pravicový extremismus, rozvinul zavedením všeobecného volebního práva a svobody tisku. S pomocí těchto dvou nástrojů začaly nejrůznější druhy „lidových vůdců usilovat o hlasy sociálně i jinak ohrožených vrstev obyvatelstva, které chtěly ukázat na konkrétního viníka jejich situace.
Šlo o směs různých ideových proudů, které sice společně odmítaly liberální individualismus stejně jako socialistické rovnostářství a dovolávaly se silné ústřední autority, ale jinak byly jejich názory natolik odlišné, že se tato seskupení nepodařilo sjednotit ani vichistickému režimu během druhé světové války.
K novému životu francouzskou integrální pravici probudila až válka o Alžír, která oživila zmatek ohledně francouzské národní identity. Byl to však až Le Pen a jeho Národní fronta, kterému se v polovině 80. let podařilo sjednotit tradičně rozdělené extrémně pravicové proudy, jejichž ideologická východiska byla nejen odlišná, ale často i protichůdná. Le Penovo charisma sehnalo do jednoho houfu integrální katolíky, některé royalisty, visichisty, ale třeba také i skinheads – tedy skupiny, které by se za jiné situace skočily okamžitě po krku.
Francouzská nacionalisticko-populistická pravice se snaží bránit „francouzskou národní identitu. Vystupuje na obranu něčeho, co ve skutečnosti nikdy neexistovalo. Tím ovšem tento národovecký chiliasmus neztrácí na své nebezpečnosti.
Monarchie jako strážce občanského smíru
V neděli se na Pražském hradě konala slavnostní večeře na počest britského prince Charlese a jeho manželky Camilly, kteří jsou v těchto dnech na návštěvě v Praze. V Rudolfově galerii je hostil prezident Václav Klaus s chotí Livií, kteří hosty počastovali bramboračkou a roštěnou – ke kávě se podávaly lánské zámecké koláčky. Součástí menu byla česká vína, a nechybělo ani tuzemské pivo.
Na rozdíl od části francouzských pravicových royalistů (vedle nich existují ve Francii i royalisté liberální či levicoví), kteří jsou součástí Le Penovy Národní fronty, staly se z evropských monarchií, které přežily bouřlivé politické a společenské změny moderní doby, strážkyně individuálních a liberálních svobod, které jsou hrází proti nacionálnímu populismu. Evropské monarchie patří mezi nejstabilnější demokracie na starém kontinentě.
Hlavně umět reprezentovat. Na snímku z 8.9. 1960 královna Alžběta ne v kočáru, ale s kočárkem, ve kterém se veze Charlesův mladší bráška princ Andrew. Královnu doprovází princezna Anna. Foto čtk
Britská monarchie je toho dobrým příkladem. Ačkoli britský panovník nedisponuje faktickou pravomocí, nebo právě proto, může požívat o to větší morální a politickou autoritu. Je to jednoduché – král (královna) nezasahuje do každodenního politického dění, které strany rozděluje, nutí je uchylovat se k ne příliš čistým praktikám, čímž přispívají k dehonestaci veřejného života. Panovník tak může využívat svého privilegia representace, která není vynucována, a tím i ohraničena nebo znevážena, exekutivní mocí. Je tak nadstranickým strážcem občanského míru a smíru, garantem svobodné veřejné diskuse, která by se však neměla zvrhnout v nenávist a v boj kdo z koho. Francouzsko-francouzský spor, dědictví francouzské revoluce, v britské monarchii neexistuje.
Ideový otec moderního českého státu T. G. Masaryk, když na počátku 1. sv. války přemýšlel o možnostech další existence českého státu, uvažoval o samostatném českém království, na jehož trůn by dosedl potomek vládnoucí dynastie z některé spojenecké země, mimo jiné z Británie. Situace se ovšem koncem války vyvinula jinak. TGM a jeho pravá ruka Edvard Beneš se při vzniku Československa opřeli především o Ameriku a Francii, kde byly monarchistické tradice passé. Vznikla republika. Nebyla to škoda? Nepotřebovali bychom dnes jako sůl důstojnou reprezentaci země, která by nebyla závislá na takřka zběsilém počínání politických stran, jak jsme toho byli svědky při poslední volbě českého prezidenta?
Autor: Petr Placák, Euroskop