Hana Chuka, EUROSKOP, 1. dubna 2010
Okřídlené tvrzení, že „periferní ekonomiky Evropské unie se potápějí“, se stalo v minulých dnech mediální mantrou. Podobně tak i samotné řešení problému, ve kterém „se centrální ekonomiky musí rozhodnout, jak zbankrotovaným státům pomoci a udržet loď eurozóny nad vodou“. Summit EU lídrů, který proběhl minulý týden, postavil „sobecké Německo“ proti vládám ostatních států, které by padlým ekonomikám rády pomohly, přirozeně převážně z německých peněz. Jak ale ve svém posledním čísle upozorňuje týdeník The Economist, problémem už není jen Řecko, ale také Portugalsko, Španělsko a Itálie.
Sever proti jihu
Zubožená periferie se stala jakýmsi evropským „terminus technicus, ale začíná se ukazovat, že stávající rozdělení je mylné. Externí pozorovatel může podotknout, že opravdová, ekonomicky mocná Evropská unie koreluje mezi Bruselem a Frankfurtem, ale není tomu tak. Když politici, žurnalisté a úředníci tuto frázi poprvé použili, vztahovala se zejména na Irsko a jihoevropské státy s žalostným stavem veřejných financí, tedy evropské geografické předměstí. V poslední době už ale periferní není totéž, co okrajové a začíná se stále více užívat jako eufemizmus evropského jihu.
Přitom se vůbec nejedná o nový termín. Když se v devadesátých letech plánovalo spuštění eura, němečtí politici doufali, že nová měnová zóna bude zahrnovat pouze Spolkovou republiku, Benelux a Francii. Ta ale požadovala rozšíření této skupiny, zejména z obavy devalvace venkovních zemí, která by snížila konkurenceschopnost francouzských vývozů. Jak ale Němci správně předpokládali, francouzská přímluva za jih měla i jiné cíle, zejména větší politický vliv a menší fiskální disciplínu, která se nedávno Řecku stala osudnou.
Ti slabí a ti ještě slabší
Ani evropský jih není jednolitý. Ačkoli je Portugalsko momentálně pod menším tlakem, než Řecko, portugalská úvěruschopnost minulý týden opět klesla. Na vině je především velký rozpočtový deficit a vážné strukturální problémy (jak píše The Economist, pro polovinu tamní dospělé populace končí školní docházka v patnácti letech). Také z toho důvodu utrpěla země s integrací států střední a východní Evropy velký šok, protože právě nově příchozí desítka automaticky převzala monopol na levnou pracovní sílu, která do té doby byla výsadou Portugalska. Situace se nezlepšila ani se vstupem do eurozóny. Poté, co se Portugalsko takřka přes noc kvalifikovalo pro nízkou spolkovou úrokovou sazbu, octli se Portugalci v bludišti soukromých dluhů. Monetární příprava na společnou měnu, stejně jako reforma pracovního trhu, zůstala stranou.
Německá ctnost, řecká neřest
Politické spory mezi oběma bloky jsou do velké míry živeny dlouhodobými předsudky. Spolkovou debatu o Řecku opepřily nejen tamní statistické podvody ale i fakt, že řecký důchodový věk je nižší, než německý. Odtud už byl jenom krůček k palcovým titulkům německých novin, které nazývali Řeky „podvodníky eurozóny.
The Economist má za to, že podobné urážky ignorují evropskou komplexnost. Řecko má za sebou desetiletí špatné vlády, kde administrativy jedna za druhou prosazovaly doživotní jistotu zaměstnání, časný odchod do důchodu a lukrativní kontrakty. I zde se ale zapomíná, že socialisté v osmdesátých letech masivně rozšířili veřejný sektor hlavně za účelem integrace dříve diskriminované levice a doživotní posty byly garantovány zejména proto, aby zabránily novým vládám v rozpouštění předchozích úřednických aparátů.
Jak uzavírá The Economist, trocha empatie je na místě. Pokud chce Evropa udržet eurozónu pohromadě, nesmí s žádnou ekonomikou zacházet jako s periferií.
Autor: Hana Chuka, Euroskop