Petr Zenkner, EUROSKOP, 14. dubna 2010
Euroskop vyzpovídal slovenskou političku Magdalenu Vašáryovou při její nedávné návštěvě Prahy. Přečtěte si její názory na premiéra Fica, maďarskou otázku nebo možnost středoevropské spolupráce.
Na Slovensku se blíží parlamentní volby a některé průzkumy naznačují, že by dosavadní premiér Fico nemusel sestavit vládu. Jak odhadujete výsledky voleb?
To je noční můra pana Fica, že se ocitne v pozici Mečiara, který vyhrál a nemohl sestavit vládu. Některé telefonní ankety – nenazvala bych to výzkumy veřejného mínění – opravdu naznačují, že podobná možnost existuje. Narozdíl od Mečiara ale dokázal Fico ovládnout média a hlavně televizi. Od toho si velmi slibuje. Na druhou stranu, když si Mečiar kdysi povolal na pomoc Claudii Schiffer a začal kolem sebe rozhazovat peníze, lidi spíše naštval a odradil. Myslím že ve volbách je vše otevřené. Do pozadí ustoupil i vděčný objekt Ficových útoků Mikuláš Dzurinda. A já jsem ráda, že novináři konečně zjistili, že nemusí platit to, co poslední čtyři roky hlásali – že Fico je pán nad Slovenskem.
Jaký je podle Vás rozdíl mezi Mečiarem, Ficem a Slotou, kteří stojí v čele stran současné slovenské vládní koalice?
Nevidím do hlavy Roberta Fica, ale myslím si, že není moc rád, že ho historie bude připomínat jako součást této trojice. Rozhodně mu to nepomůže v jeho budoucí kariéře, pokud nějakou má. Fico ve skutečnosti není ve straně SMER ten hlavní, opravdová rozhodnutí dělá skupina několika podnikatelů, kteří stojí za ním. Ti také rozhodli, že se SMER spojí s Mečiarem a Slotou.
Jako volební téma se na Slovensku opakovaně objevuje maďarská karta. Nesnižuje se postupně počet lidí, kteří jí skutečně berou vážně?
I já jsem si myslela, že je tento trend na ústupu. Působením nacionalistických historiků na řadě slovenských vysokých škol, kteří adorují slovenský fašistický stát a vycházejí z knih exilových profesorů, ale vznikla nová generace připravená na maďarskou kartu reagovat. Počet lidí, kteří tím jsou ovlivněni samozřejmě klesá, ale ne tak rychle. To se ukázalo například při posledních prezidentských volbách.
Kdo podle vás tahá ve slovensko-maďarských vztazích za kratší konec?
Každá menšina trpí nejvíc tím, že její špičky odcházejí do jazykově mateřského státu. To se po desetiletí dělo na jihu Maďarska, odkud chodil každý na studia do Budapešti a nevracel se zpět. Když se Slovensko stalo ekonomickým tygrem, tento trend se obrátil. Maďarské rodiny začaly posílat děti do slovenských škol, protože viděli, že mohou udělat kariéru. Jaký vliv bude mít dění v posledních čtyřech letech je ještě brzo hodnotit… Maďarská politická scéna je nyní rozštěpená, objevila se strana Most pod vedením Bély Bugára (bývalý předseda Strany maďarské koalice – pozn. red.). Uvidíme. Jsem jako sociolog trochu skeptická k rychle vznikajícím stranám, které nemusí překročit volební hranici. Možná, že smysl jejich existence je v tom, aby ubraly hlasy.
Týdeník The Economist komentoval nedávný summit Visegrádské skupiny jako její resuscitaci a připomněl, že konsenzus V4 má v Evropské unii stejný počet hlasů, jako spolupráce Francie a Německa. Středoevropský blok tak prý má velkou šanci stát se při rozhodování v rámci EU novou těžkou váhou. Myslíte si, že je reálné, aby Visegrád dokázal v EU jednotně prosazovat své zájmy?
Visegrád se už naštěstí oprostil od různých koncepcí „Mitteleuropy“ – ať už německé, nebo romantické havlovské. Visegrádská „čtyřka“ je mimořádně důležitý fenomén, protože politicky zastupuje skoro 80 milionů lidí. Ukazuje, že čtyři národy, které měly v historii řadu vzájemných problémů a animozit, spolu dokážou prakticky spolupracovat a komunikovat. V4 funguje velmi dobře pro eliminaci různých národních „nepříjemností“. Nesmíme zapomenout, že velká část hrůz, který vyprodukovalo 20. století se zrodila ve střední Evropě – nejsme jen oběti, jak si často myslíme, ale i spouštěči událostí.
Nedostatkem Visegrádu je jeho institucionální nezakotvenost, protože Visegrádský mezinárodní fond tuto funkci neplní. Za působení na slovenském ministerstvu zahraničí jsem prosazovala alespoň minimální institucionalizaci. Neúspěšně, protože jiní to naopak považovali za přednost.
Visegrád se tak ale udržuje pouze na ministerstvech zahraničních věcí, kde lidé neustále rotují. A tím pádem je to pouze institucionální paměť papírů a ne skutečná lidmi nesená historická paměť, která říká co se již udělalo a co se má udělat.
Vždy jste patřila k propagátorům členství Slovenska v NATO a EU. Dokázalo Slovensko členství využít?
Členství Slovenska v obou těchto organizacích je zázrak. A Slovensko je narozdíl od Česka i v eurozóně, což u nás tlumilo dopady hospodářské krize. Myslím, že Slováci vnímají Evropskou unii pozitivně, jako instituci, členství v níž zemi kultivuje. Slovensko však do ní také musí vložit něco ze své identity, která musí zůstat zachována.
Jak po roce hodnotíte vstup Slovenska do eurozóny?
Velmi dobře. Ivan Mikloš (ministr financí v letech 2002-2006 – pozn. red.) hnal Slovensko do eurozóny a znemožnil tak vládě Roberta Fica rozhazovat peníze, protože musela respektovat dojednaná kritéria. Díky euru je Slovensko chráněno před výkyvy měnových kurzů, což znamená úspory pro ekonomiku.
Co pro vás byla větší zkušenost – herectví nebo politika?
Politika samozřejmě. Herectví bylo fajn, hlavně v čase normalizace, kdy všechno zamrzlo. Pohybovala jsem se uprostřed velmi zajímavých lidí, kteří často jen zřídka mohli natáčet jako byli Jireš, Menzel aj. Jsem ráda, že zůstala řada filmů, které mají lidé rádi a stále se na ně dívají. Ale diplomacie a politika, to je úplně o něčem jiném.
Autor: Petr Zenkner, Euroskop