Kateřina Šafaříková, Respekt, 26. dubna – 2. května 2010
Dosud neznámý šéf menšinových britských liberálů mění politickou mapu země
Británie je vzhůru nohama. Co vypadalo jako nudné demokratické cvičení, v němž jediným tajemstvím bylo, jak velkou většinu získají ve volbách 6. května favorizovaní toryové, změnila jedna hodina a půl v nejdramatičtější klání za několik desítek let.
A vzrušeno je i zahraničí: vedení Evropské unie sní, jak se novým britským premiérem stává muž, který deset let z vlastní vůle dýchal bruselský vzduch, a americká administrativa narychlo shání informace o člověku, u jehož jména začíná probleskovat přívlastek „britský Obama. Nadcházející volby za kanálem už zkrátka objevily svoji ikonu. Jmenuje se Nick Clegg.
Seznamte se – sympaťák
„Ještě patnáctého dubna odpoledne většina lidí při zmínce Cleggova jména reagovala otázkou, Nick kdo?‘ říká do telefonu šéf politického zpravodajství deníku Financial Times George Parker. „V deset večer ale bylo všechno jinak, popisuje osudný den novodobé politické historie země Parker.
Tehdy skončila devadesátiminutová televizní debata tří možných premiérů po 6. květnu a vítězem se stal dosavadní outsider, šéf liberálních demokratů, těch „třetích vzadu, Nick Clegg. Přes 40 procent diváků ho označilo za nejpřesvědčivějšího a sonda do britské duše i mimo televizní obrazovky druhý den jeho prvenství potvrdila. Během následujícího týdne vzrostla popularita liberálů o deset a víc bodů a některé průzkumy je pasovaly dokonce do role vítězů voleb, zanechávajících za sebou jak vládní labouristy, tak hlavní opozici, Cameronovy konzervativce.
Jmenuje se Nick Clegg. Lídr liberálů hovoří během volební tiskové konference v londýnském Work Foundation. Foto AP
Cech politických komentátorů, ale nejen jich, si proto začal klást logickou otázku: Jsme svědky kouzla jedné televizní debaty, které v tichosti za hlasovací plentou pomine, anebo je Nick Clegg odrazem dosud netušené změny, kterou prochází britská společnost – což by byla zpráva důležitá i pro zahraničí?
Odpověď, jak už to bývá, skrývá trochu od obojího. Británie zažila televizní debatu volebních lídrů vůbec poprvé a stalo se tak v době zamilovanosti národa do všemožných televizních show, které diváckým zásahem mění životy zúčastněných. Příkladem budiž pěvecká soutěž Britain’s Got Talent a její poslední vítězka Susan Boyleová, jejíž osud rozplakal celou monarchii. K debatě politických lídrů přistoupili Britové ve stejném duchu. Otázky Gordonu Brownovi, Davidu Cameronovi a Nicku Cleggovi pokládali lidé v sále – moderátor tu byl vlastně jen jakýsi „předavač dotazů – a na různých zpravodajských serverech běžely divácké chaty a on-line hlasování o výkonech jednotlivých kandidátů.
Show odpovídalo pak i hodnocení: spíš než obsah odpovědí nabíhaly na obrazovce komentáře typu „Nick je fakt sympaťák, „Cameron se vůbec nedívá do kamery! nebo „Gordon dělá grimasy, když mluví ostatní. A z hlediska show – kterou mimochodem sledovalo průměrně 9,4 milionu lidí, tedy třetina elektorátu – nejvíc zapůsobil Nick Clegg, „energický, „upřímný a „přesvědčivý.
Ještě během debaty a i v následujících dnech pak dotázaní Cleggovi vůbec nejčastěji přičítali k dobru, že je to „neokoukaná tvář. Poučenější, ale pořád vnější pozorovatel se na tomto místě zarazí. Nick Clegg je šéfem strany, která se ustavila na konci 19. století a ve své nynější podobě, po spojení se sociálními demokraty, sedí v parlamentu od roku 1988 s průměrným volebním ziskem 20 procent hlasů. A Clegg předsedá partaji od roku 2007. Jak je tedy možné, že jde pro Brity o novou tvář?
„Je to tak, našeho předsedu lidé dosud neměli možnost moc vidět, začíná Nick Harpolitika vey, poslanec z jihozápadní Anglie a Cleggův přítel. „Média se téměř výhradně soustřeďují na dvě hlavní strany, takže třeba o rozhovory s Nickem nebyl zájem. A při každotýdenních otázkách premiérovi, které přenáší televize, dostaneme prostor jen na dvě, zatímco šéfovi opozice náleží šest; taková jsou pravidla, popisuje Harvey a dodává to nejpodstatnější: „Ta debata 15. dubna byla od jeho zvolení prvním fórem, kde byli všichni tři a Nick měl stejný prostor jako David Cameron a Gordon Brown. Většina Britů se s ním teprve teď seznámila.
Haló, my jsme nekradli
Stručné seznámení s ním pro cizince by mohlo vypadat takhle: druhý Cameron. Též mladý (43), výřečný, „zelený a také lídr, který se snaží změnit svoji partaj programově -ostatně jeho nástup do čela liberálů byl odpovědí na nově zářící hvězdu Davida Camerona. Co ho naopak odlišuje od Camerona, a nejen od něj, je Cleggovo mezinárodní rodinné zázemí. Narodil se v Británii a tam i vystudoval, jeho otec má ale ruské kořeny a matka byla Nizozemka narozená v Indonésii. Cleggova žena je pak Španělka a mluvčí původem Němka. Britský bulvár si kvůli tomu začal z polyglota Clegga – mluví pěti jazyky – utahovat, zda je vůbec Angličan („Odhalení: Nicka Clegga stvořilo OSN zněl teď titulek listu Mail on Sunday).
Clegg se navíc nijak netají svým proevropským naladěním. Desetiletý pobyt v Bruselu, kde pracoval nejdříve v týmu britského komisaře, a pak byl europoslancem, považuje – na britské půdě nezvykle – za svoji devízu. „Chci, abychom byli v centru evropského dění a vedli Unii, i když není perfektní. Spolu jsme silnější, každý sám slabší. Na velikosti záleží, něco o tom vím. Podívejte, když jsem vyjednával obchodní dohodu s Číňany… začal třeba Clegg vyprávět během druhé premiérské debaty minulý týden. Dosavadní bilance ukazuje, že mu tato zručná evropská argumentace s odkazem na praktické zkušenosti hlasy neubírá.
Není to ale ani věc, která k němu voliče táhne. Tím je vedle zmíněné „novosti jeho tváře fakt, že může liberální demokraty představit jako alternativu vůči dvěma hlavním stranám – a také to zhusta dělá.
Stav mysli britského voliče lze na základě četných analýz shrnout tak, že má na jedné straně plné zuby labouristů, fyzicky i ideově vyčerpaných po třinácti letech vládnutí, a na druhé ještě ne zcela věří vstřícným mimikrům toryů, jak je představuje Cameron. Obě strany navíc loni provázel široce medializovaný skandál se zneužíváním poslaneckých náhrad, na jehož konci bylo několik rezignací labouristů i toryů na mandát. Jedinou stranou ušetřenou potupy byli liberálové, u nichž se žádný případ placení různých luxusních libůstek ze státních peněz nenašel. Cleggova strana z toho teď právem těží. „Vzkaz, my jsme nekradli‘ zajímá lidi víc než soutěž ideí, říká George Parker z Financial Times a dodává: „Pojem, alternativa‘ přestává být ve spojení s liberálními demokraty jen slovem.
Pokud by tedy liberálové vyhráli, co od nich čekat? V domácí britské politice by se rozdíly oproti konkurentům našly (liberálové chtějí například razantně snižovat deficit, více než toryové, ale až od roku 2011, a přerozdělit progresivní zdanění; toryové by začali škrtat už letos a daně chtějí snížit; labouristé neřekli, kdy začnou omezovat výdaje, a daně chtějí zvýšit). Základní obrysy britské politiky směrem ven by se však nezměnily: ano setrvání v Afghánistánu, ano zelené ekonomice a energetické nezávislosti, ano partnerství se Spojenými státy atd. Jediný rozdíl oproti dnešku, jak už to na ostrovech chodí, by přinesl vztah k Evropě. Ne však fakticky, ale psychologicky. Clegg by se od Brownových kroků na unijní půdě moc neodchýlil („Britské zájmy na prvním místě, říká shodně s konkurencí), v jeho osobě by ale Evropa získala důvěrného znalce poměrů, jednoho ze „svých.
Bože, koalice!
Vítězství liberálních demokratů se však nepředpokládá. Není jisté, že se procenta podpory po televizní show přetaví do procent ve volbách, protože hlasující byli povětšinou mladí lidé mezi 18 a 30 lety, kteří jsou nejnestálejší skupinou. Toryové se po druhé debatě (ze tří) vracejí na výsluní – různé agentury označily výkon Camerona a Clegga za vyrovnaný – a především proti liberálním demokratům hraje volební matrix. Britský většinový systém s jednomandátovými obvody nahrává zavedeným stranám s plošnou podporou všude, což jsou labouristé a toryové. Liberálům naopak velmi škodí: mezi farmáři a úředníky v Cornwallu na jihozápadě země se těší 60 procentům podpory, blíž vnitrozemí ale jen 10 procentům, což se sice promítne do slušného procentního zisku, ale malého počtu poslanců.
Za pravděpodobný se naopak vzhledem k nárůstu Cleggových svalů považuje parlament, v němž po volbách ani jedna ze stran nezíská nadpoloviční většinu hlasů. Pro Čecha věc běžná, Británie to nezažila od roku 1974. Liberální demokraté by se pak stali silou, která by rozhodla o budoucí vládě – buď jednobarevné menšinové, nebo koaliční, přičemž v obou případech chtějí jako podmínku podpory úpravu volebního systému.
Pokud tento scénář nastane, spustí jedna televizní debata největší změnu politické mapy v Británii za mnoho let.
Autor: Kateřina Šafaříková, Respekt