Petr Placák, EUROSKOP, 3. května 2010
V ukrajinsko-ukrajinském sporu o Krym jde také o územní integritu této druhé největší slovanské země * Rakouský kancléř Werner Faymann zpochybnil krédo 2. republiky, že Rakousko bylo jen první obětí nacistické agrese * Zahraničně politické představy Václava Klause
Hra o Krym: Ukrajina – Rusko = 0 : 2
Televizní stanice nabídly minulý týden divákům na celém světě záběry z jednání ukrajinského parlamentu, kde se servali vládní a opoziční poslanci. Diváci mohli vidět záběry, které jsou obvykle vidět při pouličních demonstracích radikálů. Došlo nejen na pěsti a vrhání vajec, ale nad parlamentními lavicemi se vznášel i kouř z dýmovnic. O co šlo?
Ukrajinský parlament přes „dýmovnicové obstrukce opozice schválil zákon, kterým prodloužil nájem ruské námořní základny na Krymu o dalších 25 let. Výměnou za dlouhodobý pronájem dostala Ukrajina třicetiprocentní slevu na nákup ruského zemního plynu.
Ukrajina ratifikovala pronájem krymské základny Rusku
Kdo v tomto sporu tahá za kratší konec, je na první pohled zřejmé. Až bude spuštěn plynovod North Stream, který má propojit Rusko přímo s Německem, přijde Ukrajina o strategickou výhodu transitní země, která ji dosud zajišťovala možnost přetahovat se s Moskvou o dodávkách a ceně plynu. Tato výhoda v krátké době odpadne, ruské válečné loďstvo ovšem bezpochyby na Krymu zůstane. To je ten zásadní problém.
Ukrajinští poslanci bojují jeden proti druhému během ratifikace smlouvy o 25 letém pronájmu námořní základny na Krymu Rusku. Kyjev, 27. dbuna 2010. foto AP
V celé věci nejde ani tak o zpackaný obchod, ale především o územní integritu Ukrajiny. Opozice smlouvu interpretovala jako výprodej ukrajinského území a zradu národních zájmů. Věděla, o čem mluví. Na rozdíl od západních mocností, které z nejrůznějších oblastí, kde se snažily uplatnit své zájmy, často donutilo „vycouvat veřejné mínění, v Rusku něco podobného nikdy nefugovalo a Kreml se vždy snažil udržet tam, kde už jednou byl, i když to třeba pro něj bylo v určitou chvíli nevýhodné. A co bude za 25 let?
Ani historie není zrovna silným argumentem pro ukrajinský Krym. Sevastopol založilo Rusko v roce 1783, kdy byl Krym – strategické území, kde se od starověku střídala jedna mocnost za druhou: Řekové, Římané, Skythové, Gótové, Hunové, Chazaři, Mongolové, Benátčané, Janované, Osmané… – natrvalo připojen k ruské říši.
Sám Kreml má na tomto „měkkém podbřišku ruské říše eminentní zájem. Byl to mj. Krym, který byl do konce roku 1920 centrem protibolševického odporu na jihu Ruska s generálem Wrangelem. Po porážce „bílých zde bolševici ustavili Krymskou ASSR. Za války byla oblast okupována nacisty, což posloužilo Stalinovi jako záminka k obvinění místního obyvatelstva z kolaborace. Následovala deportace krymských Tatarů na Sibiř. Autonomní republika byla ponížena na autonomní oblast, která se v roce 1954 stala součástí Ukrajinské SSR.
Historické právo tedy nic moc. Ostatně známe to i z naší historie. Zem Podkarpatská Rus se v roce 1945 z vůle Stalina (a za bezbřehé servility prezidenta Beneše) stala sovětská autonomní oblast Zakarpatská Ukrajina. Za karpatská – z pohledu Kyjeva.
Výše uvedené ovšem nemění nic na tom, že územní integrita a nezávislost Ukrajiny je v našem bytostném národním zájmu. Smlouva Ukrajina – Rusko o Krym a o plyn se ovšem = 0 : 2.
Věčně živá minulost
U příležitosti 65. výročí vzniku poválečné rakouské republiky kancléř Werner Faymann prohlásil, že Rakousko „nebylo jen první obětí nacistické agrese, ale i spoluviníkem v hitlerovské válce.
Kancléř: Rakousko nese vinu na Hitlerově válce
Kulantně řečeno. Pro nezasvěcené může kancléřovo prohlášení 65 let po skončení 2. sv. války znít poněkud potrhle, jako z jiného světa, ale Faymann zpochybnil něco, co se stalo takřka oficiální doktrínou 2. rakouské poválečné republiky: Rakousko bylo pouze první obětí Hitlera. Tato politická „milosrdná lež byla ovšem dvojsečná: Na jedné straně umožnila bezbolestný přechod postnacistické rakouské společnosti do tábora vítězů, a tedy k demokracii. Problém je ovšem se slovem „bezbolestný. Absence poválečné sebereflexe rakouské společnosti se stále vrací v podobě recidivy různých patologických jevů, jako je strana Svobodných, která udržuje při životě témata, s kterým se měla společnost již dávno vyrovnat a brání tak „normalisaci politických poměrů. Problém s vyrovnáním s minulostí známe také, místo Svobodných zde ovšem máme silnou komunistickou stranu.
Podpis státní smlouvy mezi čtyřmi velmocemi a rakouskou vládou 15. května 1955 v Mramorovém sále zámku Belvedere ve Vídni. Na sn. zleva velvyslanec USA v Rakousku L. Thompson, státní tajemník USA J. F. Dulles, sovětský velvyslanec v Rakousku I. I. Iljičev, ministr zahraničních věcí SSSR Vjačeslav Michajlovič Molotov, rakouský ministr zahraničních věcí L. Figl, ministr zahraničních věcí Velké Británie Mac Millan, britský velvyslanec v Rakousku G. Wallinger, francouzský ministr zahraničních věcí A. Pinay a francouzský chargé d‘ affaires R. Lalouette. Foto čtk
Na druhou stranu je ovšem nutno Rakušanům přiznat, že si onu „milosrdnou lež nevymysleli sami. Přišli s ní spojenecké velmoci v rámci Moskevské konference v roce 1943, respektive sama Moskva, která měla eminentní zájem na tom, aby Rakousko bylo samostatný stát, který bude „neutralizován, což tzv. Státní smlouva z roku 1955 deklarovala „na věky. K Moskvě se v otázce Rakouska přidal nakonec i Washington.
Debata o neblahé nacistické anabázi se v Rakousku pochopitelně nevede až dnes, ale s větší a menší intenzitou probíhá v této alpské republice „už od 80. let, kdy se dostala do popředí především díky Waldheimově aféře. Kurt Waldheim byl v roce 1986 zvolen rakouským prezidentem, načež se ukázalo, že lhal o své nacistické minulosti. Následně mu byl mj. zakázán vstup do USA.
Dějiny Rakouska bychom měli podrobně studovat – jsou to v mnohém zrcadlově převrácené dějiny českých zemí.
Klausovy zahraničně politické vise
Ve své přednášce minulou středu na berlínské Humboldtově universitě prezident Václav Klaus využil současnou řeckou krizi k celkové kritice evropské integrace.
„Chci Evropu, která bude založena na racionální a přátelské spolupráci rovnocenných a suverénních států, nikoli shora uměle organizovanou ‚domovinu‘ všech Evropanů, prohlásil mj. Klaus.
Klaus v Německu: Nechci domovinu Evropanů
To zní ovšem spíš jako slova nějakého utopického snílka, než zkušeného politického matadora. Něco podobného, o čem mluví Václav Klaus, mohlo fungovat krátkou dobu několika desítek let v poválečné západní Evropě, ale jen díky tomu, že byl západní svět uměle rozdělen a stabilisován mezi dvěma velmocemi USA a SSSR.
Tento vnější krunýř se rozpadl a s koncem komunistického impéria byly karty rozdány znovu, přičemž rozdávání dosud neskončilo. Na scéně je ovšem opět i klasické prosazování národních zájmů, kdy se ti silnější většinou vždycky dohodnou přes ty slabší (viz North Stream) – pokud ovšem nedojde ke kolizi v podobě nějakého nového válečného konfliktu.
Šance nezávislé a suverénní České republiky v dravém a v mnoha ohledech nemilosrdném světě spočívá právě ve schopnosti koordinovat své zájmy se sousedy a s dalšími zeměmi spolku, ke kterému kulturně i geograficky patříme – to jest s Evropskou unií.
To, co dlouhodobě hlásá Václav Klaus, je naivní a zároveň nebezpečné, což jsou dvě strany téže mince. Bez ohledu na to, jestli věříme v demokratický vývoj Ruska nebo ne, byl to a stále je vůči Západu vždy podezřívavý Kreml, který touží po Evropě národů, které prosazují své jednotlivé zájmy bez ohledu na ostatní. V zákulisních bilaterálních jednáních mezi vzájemně nekooperujícími zeměmi může Kreml nejlépe rozehrávat své politické, ekonomické, ale vždy mocenské hry.
Takže příjemný pracovní týden.
Autor: Petr Placák, Euroskop