Robert Kagan, 10. května 2010
V Německu probíhá diskuse na téma smyslu, rozsahu a důvodnosti angažování Bundeswehru v Afghánistánu. Hodnotí se nedostatky technického vybavení a taktických postupů při konfrontaci s Talibánem. Ale především se vyzdvihuje význam, který má afghánské střetnutí pro demokratický svět.
Podle německého týdeníku Die Zeit ( 17/ 2010) Afghanistán se nesmí změnit v „ rozpadající se stát („failing state), nesmí se vrátit ke stavu, kdy v něm vládli radikální islamisté a al- Kaida jej využívala jako výcvikový tábor pro své na globální úrovni působící teroristy. Právě nyní ohrožují bojovníci Talibánu stabilitu Pakistánu, který patří mezi atomové mocnosti. Jaderné zbraně by se tak mohly dostat do rukou islámských radikálů. Tomu se musí zabránit. Vyhnání „dekadentního Západu z Hindukuše by vedlo k neobyčejnému posílení „božích bojovníků. Bomby v londýnském metru, na madridském nádraží či zničení Světového obchodního centra v r. 2001 by pak už nemusely mít v podstatě stále jen epizodický charakter.
Téma Afghánistánu má ovšem své daleko širší souvislosti. Analyzuje je Robert Kagan, bývalý poradce John Mc Caina, republikánského kandidáta na prezidentský úřad v minulých amerických volbách. Jeho spíše studie než rozsáhlý rozbor, nese název Návrat historie a konec snů (R. Kagan, The Return of History and the End of Dreams, Atlantic Books London 2008). Kagan naráží na zcela překonanou naivní představu amerického politologa Fukujamy, že rokem 1989 nastal „konec historie. Rusko a Čína spolu s trvající hrozbou islámského radikalismu zastihly demokratické státy rozdělené, a to v okamžiku, kdy si nic takového nemohou dovolit. Historie se vrátila a demokracie se musí sjednotit a tvořit dějiny, jinak bude historie formovat je.
Dějiny se nezastavily, v přírodě ani ve společnosti. Kdo nebude připraven, doplatí na to. Na snímku sopečný prach a popel nad islandskou sopkou, který v minulých týdnech ochromil leteckou dopravu v Evropě. Snímek je z 16. dubna 2010. Foto AP
Kagan se dovolává geopolitického realismu bývalého ministra zahraničí Spojených států Henry Kissingera a jeho názoru, že mezinárodní soutěživost je vlastní lidské přirozenosti. Svět po roce 1989 nezažil transformaci, ale pouze přestávku v nekonečné soutěži národů a jednotlivců.
V několika kapitolách Kagan hodnotí růst mocenských ambicí Ruska a Číny, roli Íránu jako jednoho z lokálních mocenských hegemonů, roli radikálního islámu, význam demokraticky orientovaného Japonska a mocenský význam demokratické Indie.
Rusko
Na rozdíl od mnohých názorů na Západě, Rusko zůstává mocností, i když ne velmocí. Je, jak to označují Číňané, „komplexní národní mocí díky kombinaci svých ekonomických, vojenských a diplomatických potencí. Má významný přebytek obchodní a devizové bilance, splatilo téměř všechny své zahraniční dluhy. Evropa nyní závisí víc na ruských dodávkách energií než Rusko na evropských trzích. Rusko nakupuje v Evropě strategické majetky, zejména v oblasti energetiky a získává tak kontrolu, politický a ekonomický vliv na dodávky energie a její distribuci. Rusko stále disponuje jaderným arzenálem ( i když nyní po uzavření dohody se Spojenými státy poněkud menším než dosavadních 16 000 jaderných hlavic). Je hlavním dodavatelem zbraní Číně. Rekriminační nálady v Rusku připomínají podobnou situaci v Německu po první světové válce a jeho stížnosti na „versailleský diktát. Cílem ruských vůdců je překonat uspořádání vzniklé po skončení „studené války. Rusko bude ochotné se připojit ke klubu západních států jen za předpokladu, že se mu nabídne něco jako „spolupředsednictví západního klubu a bude moci zaujmout rovnoprávné postavení spolu se Spojenými státy a Čínou
Rusko je tradiční mocností 19. století. Na snímku ruští komunisté s portrétem diktátora Stalina jdou položit květiny k jeho hrobu u příležitosti 130. výročí Stalinova narození. Moskva, Rudé náměstí, 21. prosince 2009. Foto AP
Rusko a Evropská unie jsou sousedy zeměpisně, ale geopoliticky žijí v různých stoletích. Unie 21. století, se svou ušlechtilou snahou transcendovat mocenskou politiku a vést svět k novému mezinárodnímu řádu, je konfrontována s Ruskem, které je tradiční mocností 19. století, sledující starou mocenskou politiku. Důrazy ruské zahraniční politiky jsou důsledkem selhání „post-nacionální politiky po kolapsu Sovětského svazu. Evropský zlý sen jsou třicátá léta, ruský léta devadesátá. Evropa vidí odpověď na své problémy v transcendování národního státu a moci. Rusové vidí řešení v jejich restaurování.
Čína
Čína má pro uplatňování své moci heslo: „Prosperující ekonomika a silná armáda. Moc mění lidi a národy. Mění jejich sebevnímání, jejich zájmy. Její strategie byla úspěšná. Čínská zvýšená angažovanost a závislost na světové ekonomice z ní učinily „odpovědný subjekt v mezinárodním ekonomickém systému a opatrného hráče. Ale vymknout se historii není lehké. Nově nalezená ekonomická moc oživila hluboce zakořeněné staré přesvědčení, že Čína byla již dříve a bude opět ústřední silou světa. Víc jak tisíc let byla dominantní mocí v Asii, jedinou pokročilou civilizací uprostřed světa barbarů, středem vlastního univerza jako duchovní a geopolitická Říše středu.
Čína je dnes světově největším spotřebitelem surovin, od ropy přes přírodní plyn až po dřevo a kovy. Čínští představitelé hovoří o rozšiřujících se strategických hranicích Číny, zahrnujících pásma od Japonska k Tajvanu a Filipínám, od Sachalinu k ostrovům jihozápadního Pacifiku a od Aleut až po Antarktidu. Čínští vůdci nevěří, že je možné existovat bez posilování vojenské moci. Jako všechny vzmáhající se moci v historii, Spojené státy, Japonsko nebo Německo na konci devatenáctého století, se Čína bojí, že zbytek světa proti nim konspiruje. Jako Rusové i Číňané věří, že být velmocí vyžaduje být nezávislý a spoléhat na sebe. Každý den se čínská armáda připravuje na možnou válku se Spojenými státy o Tajvan. Je to válka, které by se čínská vláda ráda vyhnula, ale myslí si, že jednoho dne bude nevyhnutelná. Čínští vůdcové za podpory čínského lidu trvají na tom , že Tajvan musí být „připojen ke kontinentální Číně a že je to v jejím životním národním zájmu.
Mentalita 19. století. Na snímku z 23. srpna 2009 pózují čínští vůdci se skupinou pionýrů při slavnostech 60. výročí komunistické revoluce. Foto AP
Číňané a Evropané žijí v rozdílných stoletích. Pokud jde o Tajvan, Čína je v zajetí tradiční mentality 19. století. Jestliže Tajvan nechce přijmout čínské vůdcovství ve Východní Asii, kdo jiný by je byl ochoten uznat ? Tajvan by se mohl stát Sarajevem sino-americké konfrontace.
Japonsko
Snadno se zapomíná na to, že také Japonsko je velmocí. V současnosti má jednu z nejmodernějších armád světa. Zatím není jadernou velmocí, ale v případě krize by bylo schopno se jí stát velice rychle. Rostoucí čínské a severokorejské nebezpečí přesvědčily japonské vůdce a japonskou veřejnost, že severovýchodní Asie je světem, v němž mocenská politika má stále svou váhu a válka je stále možná.
Po více než tisíc let Číňané shlíželi na Japonce jako na nižší rasu v rámci sinocentrického univerza. Umístit Japonsko na toto místo, nastolit harmonický řád čínské superiority je potenciální, i když nevyslovená čínská ambice. Mezi rokem 1988 a rokem 2004 procento Japonců s pozitivním vztahem k Číně kleslo ze 69 % na 38 %. Každou nepřátelskou akci Číny vůči Tajvanu by Japonci vnímali jako vážné ohrožení své národní bezpečnosti.
Indie a Írán
V letech po získání nezávislosti Indie nalezla svou identitu v přesvědčení, že není tradiční imperiální mocností a velmocí, ale že je morální protiváhou imperiálních mocností a velmocí 20. století. Indičtí vůdcové chápali Indii jako hlasatele nového souboru principů mírové koexistence a multilateralismu, který, pokud se bude uplatňovat, povede k transformaci světa. Indické nukleární ambice jsou úzce spojeny s možným konfliktem s Pakistánem a jeho čínským patronem. Čína je spojencem Pakistánu, Indie naopak rozvíjí úzké vztahy s Japonskem.
Také Irán představuje starý model národních ambicí, neboť je přesvědčen o svém starém historickém významu, podobně jako Čína, Rusko i Indie. O to opírá svou snahu stát se regionálním hegemonem. Rozdělení islámského světa na šiity a sunnity vylučuje, aby Írán tuto roli mohl sehrát.
Terorismus
To je i problém islámského radikalismu. Avšak boj mezi modernizací a islámským radikalismem bude mít menší vliv na mezinárodní vztahy než konflikty mezi velmocemi a silami demokracie a autokracie. Je ovšem fikcí představa o upřímně míněné spolupráci mezi Spojenými státy a Ruskem nebo Spojenými státy a Čínou ve válce s terorismem. Rusku ve válce s terorem jde o Čečnu, Číně o Ujgury. Když se však začne jednat o Irán, Sýrii a Hizboláh, Rusko i Čína mají tendenci chápat je ne jako teroristy, ale jako užitečné partnery ve velmocenském souboji.
Obchodem s drogami získávají militanti peníze pro své akce. Na snímku příslušníci hnutí Taliban oblíhžejí makové pole v provincii Helmand, jihozápadně od Kábulu. 25. dubna 2008. Foto AP.
Liga demokratických států
Čína a Rusko spolupracují při vyvažování moci Spojených států. Ale Rusové se bojí, že masivní a produktivní čínská populace brzy zaplaví ruskou řídce osídlenou Sibiř. Ruští vůdci se bojí, že Číňané mají raději americké trhy než nenávidí americkou hegemonii. Ale v současnosti geopolitické zájmy obou velmocí je víc spojují než rozdělují.
Dřívější francouzský ministr zahraničí Hubert Védrine ještě za Clintonova presidentství prohlásil, že „velcí američtí vůdcové a myslitelé nikdy nepochybovali, že Spojené státy byly vybrány prozřetelností jako ‚nepostradatelný národ‘ a že musejí zůstat dominantní v zájmu lidstva. A bývalá americká ministryně zahraničí Madelein Albrightová poznamenala v roce 1988: „Stali jsme se velkými a vidíme dál do budoucnosti než ostatní země. Pravda je, že jak lidé ve Spojených státech, tak jejich reprezentanti v zahraniční politice si ani nepřejí ani si „neužívají svou roli vedoucí světové velmoci. Hluboce zakořeněný americký republikanismus je vždy vůči moci činil podezřívavými, dokonce i vůči své vlastní.
Podle Kagana světové demokracie musí tedy začít přemýšlet o tom jak mohou chránit své zájmy a bránit své principy ve světě, který před ně klade své výzvy. To bude vyžadovat ustavení nových institucí, které by zaručovaly mezinárodní legitimitu nezbytným akcím. Rada bezpečnosti Spojených národů je beznadějně paralyzovaná a tuto úlohu plnit nemůže. Jedinou možnost představuje ustavení Ligy demokratických států, možná zpočátku na neformálním základu, s cílem konat pravidelná setkání a konsultace. Taková instituce by mohla svést asijské a pacifické národy Japonsko, Austrálii a Indii dohromady s Evropskou unií, organizací NATO a Spojenými státy spolu s jinými demokraciemi jako je Brazílie. Tato instituce by měla doplnit, ne nahradit Spojené národy. Rusko a Čína, třebaže silnější než dřív, žijí stále ve světě převládající demokracie. Čelí tedy nevyhnutelnému problému své legitimity.
Po druhé světové válce Hans Morgenthau varoval před iluzí, že v určitém okamžiku „závěrečná opona padne a hra mocenské politiky nebude pokračovat.
Kagan nesporně posuzuje současnou mezinárodní scénu realisticky. Je ovšem pochybné zda demokratické státy budou ochotné takovýmto výzvám a soudům naslouchat. Postoj k vojenské angažovanosti v Afghánistánu je v řadě evropských zemí mírně řečeno rozpačitý. Ostatně: odmítnutí zvýšit počet českých vojáků v Afghánistánu, odmítání radaru v Brdech, nulová diskuse o základní orientaci české zahraniční politiky ukazuje, jaký vztah k těmto otázkám má česká veřejnost. Někdy se zdá, že za zrušení zdravotnických poplatků by někteří čeští voliči byli ochotni hlasovat i pro Talibán…
Autor: Václav Mezřický