Hana Chuka, EUROSKOP, 12. května 2010
Lepší pozdě, než-li později
Brusel se durdí, že eurozóna s pomocí Athénám otálela až do 2. května. Krabička poslední záchrany sice nakonec zahrnovala velkorysých 80 miliard Eur a dalších 30 miliard od MMF, ale dorazila se značným zpožděním, za což mnozí viní Spolkovou republiku. Na německou obranu je ovšem nutné říci, že kdyby pomoc přišla dříve, Řekové by s ambiciózním úsporným návrhem plným škrtů jen těžko souhlasili. Pravdou ovšem zůstává, že pomoc přišla na poslední chvíli, což zbytečně navýšilo dluhy o další miliardy.
Posuneme-li otázku společné jednotné měny do existenciální roviny, tradiční unijní moudrost nabízí rychlou odpověď: Eurozónu čeká buď hlubší integrace, nebo krach. Národní vlády si tak budou muset vybrat mezi ekonomickou zkázou a podstoupením větší části rozpočtové suverenity ECB. Zejména pro euro-optimisty znamená vyplacení Řecka další krok k fiskální unii, dominované striktní disciplínou, přísnými pravidly a bolestivými sankcemi. The Economist uznává tuto integrační argumentaci, ale varuje před transformací Euro-krize v politický spor mezi centralizátory a nacionalisty.
Důstojníci čínské vojenské policie pochodují před řeckým pavilonem na světové výstavě Expo v Šangaji 23. dubna 2010. Foto AP
Ve jménu solidarity
Napětí uvnitř eurozóny je v neposlední řadě důsledkem pnutí mezi sociálním smírem a demokratickými preferencemi. Poválečné spolkové administrativy získaly voličskou podporu skrze hospodárnou politiku a měnovou stabilitu, kterou Němci po letech hyperinflace přirozeně ocenili. Řecké vlády si oproti tomu léta kupovaly voličský a sociální mír skrze štědré veřejné výdaje, velkorysé důchody, daňové prázdniny a doživotní úvazky. Peloponéský sociální model byl nadto charakteristický vysokou mírou korupce a laxní vymahatelností práva, čímž se ukázal jako déle neudržitelný.
Na rozumnou ekonomickou argumentaci z řecké strany nedošlo ani v době hospodářského kolapsu a eurosolidarita spolu s mírem v athénských ulicích tak představovala hlavní munici pro schválení extrémní půjčky. Přirozeně, němečtí voliči, vydatně povzbuzeni xenofobními novinovými titulky, odmítají platit za řecký sociální mír. Vyplacení prostopášného člena eurozóny navíc porušuje slib, který spolková vláda dala německým voličům, tedy že Euro bude stejně solventní, jako stará dobrá marka. Jak poznamenává The Economist, Německo se tak ocitlo na rozcestí mezi dvěma vlastními skalními principy, tedy ekonomickou stabilitou a evropskou integrací.
Unijní behaviorismus
Předpoklad, že členské státy budou postupně měnit své chování, byl v evropském integračním projektu zakořeněný od samého počátku. Týdeník poukazuje na fakt, že přesně z těchto výchovných důvodů se Euru upsala například Itálie, kde jednotná měna do velké míry změnila kulturu utrácení, která předtím v mnoha ohledech připomínala řecký model. Ačkoli je tak italský veřejný dluh stále relativně vysoký, apeninská schodková politika je výrazně opatrnější.
V zájmu další regulace rozpočtového chování dnes Evropská komise představí plány stálé kontroly národních rozpočtů, která by měly obsahovat přísnější pravidla pro nastolení fiskální disciplíny. Samotné stanovení přísných pravidel však Euro nezachrání a nevyhnutelně dojde i na již zmíněné změny v rozpočtovém chování, tentokrát obzvláště bolestivé. Jak uzavírá The Economist, nejlepší naději společné měny tak možná představuje konvergence ekonomicko-sociálních modelů, kdy se Řekové jednoduše naučí hospodařit jako Němci.
Autor: Hana Chuka