Euroskop, 20. května 2010
Krize kolem Eurozóny podle podle ministra pro evropské záležitosti Juraje Chmiela zcela jistě změní „životní styl“ členských států. Překonání krize sice bude stát spoustu úsilí a peněz – EU to ale jako v minulosti zvládne, protože není jen ekonomickým společenstvím, ale jde o státy, které vyznávají podobné hodnoty a kde skutečně funguje jistá míra solidarity. Více v rozhovoru ministra pro Euroskop.
Před pár týdny si Evropa připomněla 65 let od konce 2. světové války. Válečné trauma bylo hnacím motorem k založení Evropského společenství o pět let později. Nemyslíte si, že tyto události jsou již příliš vzdálené na to, aby dnes mohly sloužit jako důvod k udržení Evropské unie?
Bylo by poněkud absurdní vnímat hrozbu války jako striktně jediný argument pro existenci EU – stačí si uvědomit, jak moc se Evropa za šedesát let změnila. Stejně tak by ale bylo nemoudré na důvod jejího zrodu zapomínat: ostatně jen ten, kdo zná svou minulost, může s plným vědomím souvislostí rozhodovat o své budoucnosti. To, že je v Evropě 65 let mír, sice nelze pateticky dávat za zásluhu jen EU – ostatně svět i Evropa byly po značnou část tohoto období rozděleny studenou válkou – ale faktem zůstává, že EU patřila po celou tuto dobu k nejstabilnějším oblastem na zeměkouli a její vliv v celosvětovém měřítku postupně narůstal. Není také možné zapomínat na to, že prvotním cílem Evropského společenství bylo dostat pod kontrolu Německo, v té době vnímané jako poraženou, ale stále potenciálně ohrožující mocnost, a začlenit ji do Evropy. To se povedlo a role, kterou nyní zaujímá Německo na evropské scéně, je toho faktickým důkazem.
Nechci současnou situaci jakkoli bagatelizovat, ale pokud se podíváme dále do minulosti, uvidíme, že za bezmála šedesát let EU zažila již několik opravdu velkých krizí. Přesto se vždy podařilo najít řešení a posunout se dál. Osobně jsem přesvědčen, že se tak stane i tentokrát. Bude to ale stát mnoho politického úsilí a také peněz. Dnešní Evropská unie ale není jen ekonomickým společenstvím, nýbrž společenstvím států, které vyznávají podobné hodnoty a kde skutečně funguje jistá míra solidarity. Přesto platí, že současná krize patří k nejzávažnějším v celé historii evropské integrace. Pokud hovoříme o sdílených politických hodnotách a vzájemné solidaritě, v případě selhání bychom v Evropě stáli před hlubokou krizí politickou, což by mohlo nabourat důvěru v celý integrační projekt. To musíme mít stále na paměti.
Pokud je ta solidarita jednosměrná, nejedná se asi příliš o solidaritu… Nejsme tu svědky spíše pokusu o znouzectnost?
Takto zjednodušovat situaci nelze. Je pravděpodobné, že právě kvůli krokům na záchranu Řecka přišla německá kancléřka o část popularity ve své zemi a nedávno také o většinu v parlamentu. To je pro každého politika velká ztráta. Přesto Merkelová tuto ztrátu vyhodnotila jako nutnou oběť, bez níž by časem zřejmě došlo na ztráty jiné, zato větších rozměrů – pro Evropu, a tedy i Německo. Země s eurem i bez eura jsou v současnosti navzájem tak úzce propojeny, že ohrožení jednoho vyvolává nutně řetězovou reakci ohrožující systém. Státy eurozóny již investovaly příliš mnoho politického a ekonomického potenciálu na to, aby teď nechaly Unii či eurozónu padnout. Svým způsobem zde minulost funguje jako pojistka pro fungování budoucnosti.
Unie skutečně prochází nesmírně kritickým obdobím. Co se týče eurozóny, jde nepochybně o největší krizi od jejího vzniku, jejíž řešení se rodí v bolestech adekvátních jejímu rozměru. Dílem kvůli svému laxnímu postoji k rozpočtovým deficitům v minulosti, dílem díky externím vlivům neboli krizi, byla eurozóna poměrně brutálně postavena tváří v tvář skutečnosti, o které se vědělo, byť neoficiálně, již roky. Bylo evropským veřejným tajemstvím, že některé státy – především v jižní části Evropy – žijí nad poměry a rok od roku prohlubují schodek svých státních rozpočtů i celkovou zadluženost neudržitelným způsobem. Chyběla ale politická vůle na evropské úrovni a dostatečně pádný ekonomický argument tuto situaci řešit, přestože docházelo k flagrantnímu porušování unijních pravidel. Pak ale přišla celosvětová ekonomická krize a události rázem dostaly rychlý spád. V řádu týdnů se otevřel vřed, který nebude možno odhojit, aniž by se, obrazně řečeno, nezměnil životní styl každého jednoho státu.
Nehrozí například rozpad na dvourychlostní Unii, tedy státy s eurem a bez eura? Či naopak jakýsi evropský Jih proti Severu?
Jsem přesvědčen, že i když to nebude jednoduché, Evropa tuto krizi ustojí a vezme si z ní to pozitivní, tzn. rozpočtovou kázeň a její vymahatelnost na základě závazných fiskálních pravidel, a to pro všechny členy. To, že není nutné být členem eurozóny, aby se země chovala ekonomicky úsporně, dokazuje například případ Británie. Ta členem eurozóny není, neboť si ve smlouvách vymínila tzv. opt-out. Přesto nové britské vládní strany jednoznačně dávaly již v předvolební kampani důraz na nutnost utahování opasků. A co důležitější – Britové si je zvolili.
Nemyslím si, že by hrozilo rozdělení Evropy po jakékoli ose. Koneckonců i státy střední a východní Evropy, které jsou momentálně bez eura, ho dříve či později budou muset přijmout. Tato podmínka byla součástí přístupových smluv. I proto jakékoli dělení EU v delším horizontu nedává smysl.
Nehrozí ale, že státy Unie se na jednoznačně vymahatelných fiskálních pravidlech nakonec neshodnou ať již z jakéhokoli důvodu?
To by byl asi problém, neboť by pak nebylo možné vyloučit, že se obdobná situace jako nyní nebude opakovat. Státy eurozóny ale zatím jednoznačně ukazují odhodlání dosáhnout konkrétních výsledků a mají za sebou už i konkrétní politická rozhodnutí v tomto směru, jako například před týdnem schválený půl biliónový balík na pomoc ohroženým ekonomikám. Klíčové z tohoto hlediska budou následující týdny a měsíce vyjednávání.
Nejnovější průzkumy ukazují, že většina Čechů euro nechce. Na druhou stranu ČR má závazek euro přijmout. Myslíte si, že bilance vstupu do EU je stále pozitivní?
Je, myslím, docela pochopitelné, že Češi, podobně jako lidé v ostatních evropských zemích, v době ekonomické krize a při tak závažných turbulencích jako například v Řecku nutně přistupují k euru skeptičtěji. Podobně se ostatně chovají i investoři – euro v minulých měsících výrazně oslabilo, což ale může mít i některé pozitivní dopady, které jdou ale nad rámec této otázky. Nemyslím si ale, že by nedůvěra k euru byla dlouhodobým trendem. Spíše jde nyní o to, aby ČR euro přijala, až to bude výhodné pro nás a nepodléhali jsme politickým tlakům na jeho přijetí jen proto, abychom ho měli bez ohledu na ekonomickou realitu. Přijímací proces znamená i to, že budeme muset být schopni několik let po sobě např. držet dluh státního rozpočtu pod hranicí 3%. Jinými slovy výrazně zracionalizovat výdaje státního rozpočtu a vůbec reformovat veřejné finance. Nejde ale o nějakou úlitbu Evropské unii – k těmto opatřením bychom museli přistoupit, i kdyby povinnost přijmout euro nebyla.
Bohužel některé strany na české politické scéně toto stále nechápou. Jak jinak rozumět například nápadu na vyplacení mimořádných důchodů. To je opatření, které je z definice nesystémové a nevhodné i do časů konjunktury. Pevně doufám, že lidé na tyto populistické sliby neskočí a svým hlasem ve volbách ukáží, že si další zadlužování ČR nepřejí.
Hodně se v poslední době čekalo na britské volby. Jaký vliv bude mít podle vás výsledek, tedy koalice konzervativců s liberály, na vztah Británie a EU?
Jsem přesvědčen, že démonizování Davida Camerona v oblasti evropské politiky, které probíhalo v médiích především na podzim loňského roku, bylo zcela zbytečné. Nemyslím si, že by nyní nastalo období radikálních změn vztahu EU a Velké Británie.
Je třeba ocenit i zodpovědný přístup britských politiků při sestavování vlády. Pevně doufám, že podobně konstruktivně se zachovají i české politické strany, až se bude formovat nová vláda. Bylo by opravdu nešťastné, kdyby se měla opakovat situace z loňského března, kdy kvůli pádu vlády iniciovaném levicí utrpěla prestiž celé země. Tentokrát by uvíznutí v povolebním patu mohlo mít navíc závažné ekonomické následky včetně snížení ekonomického ratingu ČR. Již brzy tedy uvidíme, zda skutečně patříme do stejné Evropy jako Británie, nebo jsme věčně nedozrálou demokracií utápějící se v žabomyších válkách.
Autor: Euroskop