Petr Placák, EUROSKOP, 24. května 2010
Kreml představil novou zahraničně politickou doktrínu * Česká republika : Rusko – 2 : 1 * Co platí v hokeji, platí i v mezinárodní politice
Na internetových stránkách ruské mutace Newsweeku byla zveřejněna – jistě s požehnáním nejvyšších míst – v plném znění „důvěrná zpráva o nové zahraničně politické orientaci ruského státu. Le Monde zprávu hodnotí jako „konec s eurasijským fanfarónstvím a se slavjanofilskými sny o ‚Moskvě jako třetím Římu‘. Ekonomická krize prý Rusko nutí, aby se vidělo jako evropské.
Podle Le Monde krize Rusko nutí, aby se vidělo jako evropské
Rusko zpracovalo dokument o zásadách zahraniční politiky
Původně jsem chtěl optimismus francouzského levicového deníku poněkud relativizovat, ale zrovna když jsem začal tyto řádky psát, dali Češi na MS v hokeji Rusům gól a jak čas běžel, Rusové stále prohrávali, pak už o dva góly, říkal jsem si, že budu smířlivější. Nakonec jsme vyhráli, Rusové skončili druzí, ovšem neunesli porážku a sundali si z krku stříbrné medaile, a to nejen hráči, ale udělal to i trenér a sympatie pro poražené byla rázem pryč – všichni by za druhé místo na MS dali kdoví co, jen Rusové ne. Takže nakonec ani kritika, ani smířlivost – pár věcných připomínek k ruským zahraničně politickým doktrínám.
S Ruskem je vždy lepší vyhrát než prohrát. Finálové utkání hokejového mistrovství světa mezi celky Česka a Ruska. Česko zvítězilo 2 : 1. 23. května 2010, Lanxsess Arena, Kolín nad Rýnem, Německo. Foto čtk
Rusko to mělo od počátku svých dějin s Evropou vždycky složité. Od jisté doby také Evropa s Ruskem. Začátky byly ovšem slibné. První ruský stát Kyjevská Rus se z „evropského hlediska vyvíjel normálně – jako každý jiný tehdejší stát. Pak ovšem přišla pohroma v podobě Zlaté hordy. Tatarská nadvláda odřízla na dlouhá dvě a půl století ruskou společnost od Evropy a Moskva už toto manko nikdy nedohnala, přes usilovnou snahu Petra Velikého.
Více méně nepřetržitě od 16. století řešila ruská říše své vnitřní rozpory vnější expansí. Vláda Moskvy se tak nejen upevňovala, ale zároveň i stagnovala. Na sklonku carství se běžně uvádělo, že Rusko je ve svém vývoji opožděno za ostatní Evropou o celé jedno století.
I když bolševici chtěli dosavadní ruskou historii vytrhnout i s kořeny, tradiční konstanty ruské politiky jejich revoluci přežily. Klasická konzervace stagnujícího režimu pomocí vnější expanse byl například nám dobře známý 21. srpen 1968. Invaze Moskvy do Československa byl poslední hřebík do rakve komunistické ideologie a tedy posledních zbytků legitimnosti SSSR – byl to rozhodující krok k vyčerpání a zhroucení nereformovaného systému.
Rezidua carské politiky ovšem můžeme vidět i v nejnovější době, a to nejen u Putina, ale i u „demokrata Jelcina a zpočátku se jich nedokázal zbavit ani „veliký reformátor Gorbačov (viz zásah v Pobaltí).
K reformám přistupovali ruští vládcové vždy s krajní neochotou a většinou z vnějších příčin, jako byly prohrané války, které názorně doložily, že je cosi shnilého ve státě Dánském. Dělo se tak po Krymské válce v roce 1861, po prohrané válce s Japonskem v roce 1905 a dělo se tak i na konci studené války. Reformátor Gorbačov se v tomto ohledu nechoval nijak výjimečně.
Po sedmdesátiletém panství komunismu se ovšem ukázalo, že postavit zemi na nohy bude podobně obtížné, jako tomu bylo po mnohem déle trvající nadvládě Mongolů. Demokratizace země, s kterou přišel Gorbačov, a hospodářská liberalizace za jeho nástupce Jelcina záhy narazily na meze ruské společnosti, která nebyla na nové pořádky připravena zvláště, když se pořádky často změnily v grandiózní nepořádky, rozkrádání státního majetku a korupci ve velkém. „Cara Borise tedy vystřídala vláda pevné ruky bývalého rozvědčíka KGB Putina.
Jestliže nám tedy dnes Moskva avizuje, že kyvadlo se vrací zpět, znamená to, že Rusku teče do bot – devizové zásoby z prodeje surovin se rozplynuly a na hospodářství silně dolehla krize.
Zásada číslo jedna pro jednání s Moskvou zní: s Ruskem je vždy nutno vyhrát, protože jedině tak je Kreml ochoten přistoupit na jednání rovného s rovným, k reformám, k politice otevřenosti a ke spolupráci. Každá výhra Moskvy je totiž Kremlem interpretována jako potvrzení výjimečného postavení Ruska a oprávněnosti jeho hegemoniálních instinktů, což má za následek okamžité zvýšení tlaku na ruské okolí.
Češi to včera ustáli a co platí v hokeji, platí i v mezinárodní politice. Výsledek 2 : 1 je dobré východisko pro to, abychom novou zahraničně politickou doktrínu, kterou Kreml pustil do éteru, posuzovali realisticky.
Autor: Petr Placák, Euroskop