Petr Placák, EUROSKOP, 31. května 2010
Nejvýznamnější událostí minulého týdne, která bude mít zásadní vliv na české zahraničně politické zájmy, byly bezesporu domácí parlamentní volby. I když těsně zvítězili sociální demokraté, s největší pravděpodobností se vlády ujme středopravá koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných, která má dohromady 118 křesel v dvousetčlenné Poslanecké sněmovně.
To je pro českou zahraniční politiku a pro mezinárodní postavení ČR jednoznačně positivní zpráva. Populistické recepty, kterými se snažila sociální demokracie získat české voliče, používal Lidový dům i v zahraniční politice, která by měla být v tomto ohledu pro všechny demokratické státotvorné strany tabu. ČSSD se bohužel příliš často v zahraniční politice uchylovala k nezodpovědným krokům, které zamlžovaly mezinárodní obraz České republiky jako země, která ví, kdo je, kde je, s kým je… a je tedy na ni spolehnutí.
Afghánistán
Viděli jsme to především při trapném lavírování ČSSD ohledně české vojenské mise v Afghánistánu, kdy tuto prestižní zahraničně politickou otázku Lidový dům obětoval svým partikulárním vnitrodomácím zájmům, ačkoli je zřejmé, že v Afghánistánu nejde o snahu se snad někomu zalíbit, ale o naši vlastní bezpečnost. Podobné akce fungují vždy jako spojité nádoby: S růstem naší spolehlivosti a odpovědnosti vůči naším spojencům a partnerům klesá míra našeho možného ohrožení a naopak.
Doma ať si každý slibuje co chce, když mu to voliči uvěří – populismus v zahraniční politice je ovšem trestuhodný.
Sobecká politika sociální demokracie v otázkách české zahraniční politiky není schopna vidět ani budoucí rizika, tedy že bezpečnostní, politická a hospodářská konsolidace Afghánistánu je zcela klíčová pro budoucnost Západu. Jestliže v Afghánistánu Západ selže, bude to mít pro něj – a tedy samozřejmě i pro nás – fatální důsledky.
Kdyby se zahraniční a bezpečnostní politika státu řídila na základě právě aktuálních výsledků průzkumů veřejného mínění, jak to praktikoval Lidový dům pod vedením Jiřího Paroubka, tak by Evropa jako společenství svobodných národů nejen neexistovala, ale s největší pravděpodobností by ani nevznikla. Viz například tuzemský historický evergreen, jako je Mnichovská dohoda. Její signatáře vítaly doma davy lidí a domácí tisk je oslavoval jako zachránce evropského míru. Ve skutečnosti Daladier a Chamberlain, tito doboví Paroubkové, nebo třeba Klausové, dirigovaní veřejným míněním, podepsali Hitlerovi v Mnichově začátek druhé světové války.
Rusko
Jestliže by se postoj sociálnědemokratické vlády k vojenské misi v Afghánistánu dal označit ze zahraničně politického hlediska jako trestuhodný, vztah špiček sociální demokracie ke Kremlu je znepokojivý. Sociální demokraté, a především jejich dosavadní předseda Jiří Paroubek a stínový ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, všechny kritiky neopatrného a voluntaristického přístupu Lidového domu ke Kremlu rádi denuncovali jako ty, kteří žijí v myšlenkách v době studené války a nejsou sto nahlédnout, že Sovětský svaz už neexistuje a dnešní Rusko je úplně o něčem jiném.
Ve skutečnosti to ovšem byli právě politici ČSSD, kteří nebyli sto nahlédnout fakt, že zahraniční politika Moskvy v dobách sovětského impéria v hlavních rysech navázala na tradiční politiku Kremlu už v carské době, a to včetně masakrů různých vzpurných národů a národností.
Zcela nerealistická je v tomto ohledu představa Lidového domu, že Česká republika může s Moskvou jednat jako rovný s rovným a bez ohledu na spojence a partnery si s Moskvou vyjednat nějaké exklusivní postavení, aniž by snad za to Kreml chtěl nějakou protislužbu (viz například skandální tajné jednání Jiřího Paroubka mimo diplomatický protokol s nejvyššími představiteli Ruska při jeho návštěvě Moskvy, které by se dalo beze všeho označit za sabotáž českých národních zájmů).
Země velikosti Česka, s historií nedávné sovětské gubernie, kterou Kreml stále považuje za oblast svých zájmů (viz anabáze s radarem), si nemůže dovolit s Ruskem něco tajně šuškat – to je přímá cesta do pekel. S Ruskem musíme jednat vždy jen otevřeně, s jasnými mantinely toho, co můžeme a nemůžeme, především jako členové EU a NATO – a nejlépe skrz EU a NATO.
Vyjít od Visegrádu
Česká zahraniční politika by se neměla poníženě ohlížet na Moskvu nebo upírat prosebné oči přes oceán, ale vycházet z toho, co je reálné: tedy především ze sousedství se zeměmi, které mají společné či obdobné zájmy jako Česká republika. To znamená posilovat visegrádskou spolupráci jako vlivné skupiny středoevropských zemí uvnitř Evropské unie, pěstovat dobré vztahy s dalšími sousedy, na prvním místě s naším největším obchodním partnerem Německem, ale podobně i s Rakouskem, pokusit se navázat na vztahy Topolánek – Cameron ne ve snaze notovat si v „euroskeptismu, ale naopak ve snaze pohnout Brity k aktivní unijní politice, a tím vyvažovat vliv především Francie. Na jedné straně podporovat euro-americkou vazbu, a na straně druhé nemalovat Rusku zbytečně rohy na hlavu, ale snažit se mít s Moskvou veskrze korektní vztahy založené na oboustranné výhodnosti a nevzdat se ani humanitárních a lidskoprávních misií, protože pomáhat druhým znamená posilovat naše postavení na mezinárodním poli, a tím i naši bezpečnost.
Trio Nečas – Schwarzenberg – Vondra, které by se díky výsledkům uplynulých voleb mohlo chopit kormidla české zahraniční politiky, má pro výše uvedené dobré předpoklady.
Autor: Petr Placák, Euroskop