Martin M. Šimečka, Respekt, 7. – 13. června 2010
Na Slovensku je předvolební situace velmi nepřehledná
Štěpná reakce politického systému v Česku by mohla už 12. června ve volbách přerůst v reakci řetězovou, doufá pravicová opozice na Slovensku. Je její naděje opodstatněná? Spíše ne, a snad je to tak i správné: výměna tamní vlády s významným podílem extremistů by měla být výsostným domácím úkolem slovenských politiků, nikoli výsledkem nahodilé přízně osudu.
Rozdíly
Existuje několik zjevných rozdílů v předvolební situaci obou zemí. Tématem českých voleb bylo zadlužování státu, korupce a arogance politiků. Na Slovensku bylo domácí zadlužování zastíněno debatou o půjčce Řecku (země jako člen eurozóny na ni přispěje, což opozice populisticky odmítá) a navíc vláda Roberta Fica přísahá, že veřejné finance jsou zdravé. Informace, že to není pravda a že ministerstvo financí tají čerstvá data o dramatickém nárůstu deficitu, k větší části veřejnosti nepronikla. Korupce a arogance politiků je na Slovensku přinejmenším tak rozbujelá jako v Česku, ale žádná z politických stran si boj proti korupci nevyvěsila na štít jako hlavní ideu. A především: hlavním tématem slovenských voleb se vinou maďarského premiéra Viktora Orbána a zákona o dvojím občanství stala tzv. „maďarská karta. Premiér Fico zdůrazňuje, že jen on a jeho vláda zaručí Slovákům bezpečnost, zatímco opozici obviňuje ze zrady národní jednoty.
Robert Fico podobně jako Jiří Paroubek chápe politiku jako permanentní občanskou válku. Na snímku Fico na programové konferenci vládního Směru – Sociální demokracie 6. dubna v Bratislavě. Foto čtk
Další velký rozdíl je ve společenské atmosféře, kterou v Česku s rozbouřili umělci (například klip Přemluv bábu) i aktivisté (třeba František Janouch), a v možnostech volby politické alternativy díky charismatu Karla Schwarzenberga nebo mediální hvězdě Radka Johna. Na Slovensku se tvůrčím aktivismem blíží českému modelu – pokud nebereme v úvahu nepříliš povedenou slovenskou napodobeninu Zelenkova klipu – snad jen karikaturista Shooty, který díky veřejné sbírce rozvěsí po zemi dvě stě billboardů s karikaturou vládních loupežníků. Do povadlé atmosféry pak opoziční strany nabízejí jako alternativu buď stále méně výraznou Ivetu Radičovou, nebo neoliberálního radikála Richarda Sulíka.
A pak ještě jeden zásadní rozdíl: na Slovensku neexistuje médium, jako je Česká televize (ani osobnost formátu Václava Moravce), jejíž vliv na prosazení témat voleb byl určující a mobilizoval veřejnost. Její slovenská obdoba poslušná vládě vyplňuje čas prefabrikovanou nudou. Tady se ukazuje, jak důležitá je pro vývoj společnosti dobrá veřejnoprávní televize.
České otřesy tedy slovenskou půdu asi nerozvlní, nicméně to neznamená, že změna není možná. Průzkumy ukazují, že politická pravice má v součtu pěti stran šanci porazit současnou vládní koalici. Ta by si porážku zasloužila, protože za její vlády chřadly základní pilíře liberální demokracie jako svoboda projevu, rovnost před zákonem a podíl občanské společnosti na veřejném životě. Pokračování triumvirátu Fico, Mečiar, Slota by za další čtyři roky přivedlo zemi tam, kde se už jednou octla koncem 90. let: v deficitu jak fiskálním, tak demokratickém.
Průzkumy však také ukazují, že tyto volby mohou rozhodnout desetiny procent, které protlačí malé strany do parlamentu, nebo je naopak nechají mimo něj. Nejméně čtyři strany -po dvou z obou táborů – se pohybují na hraně pěti procent. Stačí, aby jedna z nich vypadla, a opačný tábor zvítězí.
Jistě, teoreticky jsou možné i jiné koalice, ke kterým by opoziční strany přizval příští jasný vítěz voleb Smer, jenže ty hlavní ji už předem odmítly, a dokonce soutěžily o to, která z nich to řekne tvrději. Tady Robert Fico podobně jako Jiří Paroubek sklízí plody své politiky, kterou chápe jako permanentní občanskou válku, byť studenou. Podle Paroubkova vzoru také v posledních dnech nasadil agresivní kampaň, v níž varuje voliče před návratem pravice. Marně dnes prohlašuje, že z budoucí koalice nikoho předem nevylučuje – pokud dostane šanci sestavit vládu (Slota ani Mečiar totiž nemají jistý vstup do parlamentu) a opoziční strany neporuší své sliby, bude muset opět vládnout s dnešními partnery.
Malé strany rozhodnou
Je paradoxní, že samotní voliči jsou mnohem tolerantnější vůči možné koalici Smeru a některé z opozičních stran (především křesťanských demokratů) než politici, ale nemají možnost to ovlivnit. Rozdělení Slovenska na dva nesmiřitelné tábory se stalo tradicí, a každým volbám tak propůjčuje jakýsi revoluční patos, který živí především samotní politici a částečně média.
Pravicová opozice postavila voliče do situace „buď, anebo v naději, že jí tato taktika vyjde, ve skutečnosti se však veřejnost staví vůči této polarizaci spíše netečně a nejpřesnější výraz pro celkovou předvolební atmosféru by asi bylo slovo rozplizlost. Do voleb však zbývá ještě několik dní, a jak ukázalo Česko, v duších voličů se odehrávají nepředvídatelné děje.
Autor: Martin M. Šimečka