Hana Chuka, EUROSKOP, 16. června 2010
Uspět tam, kde předchozí čtyři pokusy selhaly. To je hlavní úkol devět měsíců připravované rezoluce, kterou proti Iránu a jeho jadernému programu vydala minulý týden Rada bezpečnosti OSN. Jejími hlavními „strašáky“ není nic slabšího, než vyhledávací lodě, podpořené finančními sankcemi, takže málokdo očekává ve stanovisku Teheránu zásadní změny, o inspekci jaderného programu nemluvě. Nejen týdeník The Economist se proto ve svém posledním čísle ptá: A to je všechno?
Sankce k smíchu?
Stejného názoru jsou zřejmě i Brazílie a Turecko a tak svými dvěma hlasy rezoluci odmítli. Obočí zvedá i ruský a čínský souhlas, za kterým však stojí hlavně snaha ochránit vlastní průmysl. Otázkou ovšem zůstává, zda v současnosti existuje lepší alternativa, než zatracované sankce. Připomeňme, že ačkoli Teherán přirovnal jejich sílu k „použitému kapesníku, kdyby tomu opravdu tak bylo, těžko by tak usilovně bojoval za jejich zrušení.
Zpochybňovat nelze ani oprávněnost posledního trestu. Irán opakovaně odmítl objasnit obohacování uranu, které podezřele připomíná úsilí vyvinout atomovou bombu. Jak například tvrdí The Economist, poblíž svatého města Qom vyrostla uvnitř hory kompletní obohacovací aparatura. Peršané nadto pokračují v obohacování rekordním tempem, aby tak docílili dvaceti procentní čistoty nerostu, nutné k vytvoření jaderné zbraně. Rovněž odmítají kontrolu Mezinárodní agentury pro atomovou energii, která je dozorčím orgánem OSN. Prokázán je také nákup nástrojů, které by mohly sloužit k výrobě jaderných zbraní a výroba raket, které experti označují za potenciálně nosné.
Mezinárodní sankce proti Íránu: Zvednout jejich cenu a prohloubit mezinárodní ostudu íránského režimu
Trest šitý na míru
Ačkoli jsou poslední sankce od počátku zatracované, faktem zůstává, že rezoluce by nakonec mohla být efektivnější, než se zdá. Ve svém důsledku totiž například znamená i omezení bankovních služeb a peněžních transferů směřujících do Iránu, inspekci podezřelých lodních a leteckých nákladů, nebo individuální možnosti jednostranných obchodních sankcí pro všechny zúčastněné státy. Varování už dostaly všechny banky, firmy a transportní linky, které s Iránem spolupracují, takže země, které si přejí být ve vztahu k Teheránu tvrdší, mají nyní alespoň v rámci obchodních styků volné ruce. Rezoluce má navíc i výchovnou stránku: V případě, že Teherán neustoupí, automaticky nastoupí další řada sankcí.
Globální spiknutí
Podle The Economist spočívá největší efekt sankcí v jejich plošnosti – řečeno prozaicky, Irán v dnešní době nemá mnoho přátel a poslední rezoluce ho postavila na světovou lavici obžalovaných. Neodsoudily ho pouze Spojené státy a Západ, ale i dalších dvanáct z celkem patnácti členů Rady bezpečnosti a to včetně Číny, Ruska, Mexika a Nigérie, což je zejména v případě prvních dvou jmenovaných zemí, které proces dlouho blokovaly, už samo o sobě malé vítězství.
Dá se očekávat, že Mahmúd Ahmadínedžád v rámci hlasování Rady vyzdvihne především absenci Libanonu a protihlasy Turecka a Brazílie. Zatímco libanonský důvod je evidentní – Bejrút má z Teheránu, jakožto hlavního sponzora hnutí Hizbaláh jednoduše strach, motivace dalších dvou států je sice na první pohled solidnější, ale o to méně logická. Svorně tvrdí, že rezoluce pohřbila jakékoli naděje na dohodu i možnost odstranění perského uranu. Tento argument ale bledne tváří v tvář hned několika možnostem kompromisu, které Teherán za poslední roky odmítl.
Faktem zůstává, že tak jako její předchůdkyně, ani poslední rezoluce nezabrání Iránu překročit jaderný práh. Pokud jakákoli země najde dostatek hotovosti a odvahy čelit mezinárodní cenzuře, každé další rozhodnutí Rady bezpečnosti představuje jen nepříjemnou překážku v cestě za atomovou bombou. A o to právě jde – zvednout její cenu a prohloubit mezinárodní ostudu, uzavírá The Economist. Pokud soudíme poslední sankce podle těchto kritérií, je jejich úspěch nezpochybnitelný.
Autor: Hana Chuka, Euroskop