Anketa Euroskopu k ekonomickým problémům EU

Marie Bydžovská, Petr Zenkner, EUROSKOP, 17. června 2010

Evropští lídři dnes v Bruselu hledají cestu z hospodářských problémů EU. Jaký je názor českých ekonomů na navrhovaná řešení? Euroskopu odpověděli viceguvernér ČNB Mojmír Hampl , hlavní analytik Raiffeisenbank Pavel Mertlík a vedoucí EU kanceláře České spořitelny Petr Zahradník.

Jsou úsporné programy, ke kterým se rozhodla většina evropských států správným řešením současné ekonomické situace? Nepovedou k útlumu hospodářského růstu a neodsoudí tím Evropu k dlouhodobé stagnaci?

Hampl: To jsou opravdu přehnané obavy, které nesdílím. Správně provedená rozpočtová konsolidace má naopak prorůstové efekty. Při „opravování rozpočtů“ ale musí být dán větší důraz na snižování výdajů a mnohem menší na protirůstové zvyšování daní. Takové konsolidace byly i v minulosti úspěšné. Je správně, když se v EU zase naučíme žít s tím, co máme a nikoli permanentně na dluh. Taková změna může zvýšit důvěru trhu, posílit finanční stabilitu a uvolnit volné zdroje pro privátní investice. Představa, že „zachráníme růst“ dalším vršením nových dluhů, je podle mého zcela scestná.

Mertlík: Úsporná opatření jsou správná, ale budou mít negativní následky. Evropu určitě čeká několik let stagnace nebo spíše velmi pomalého hospodářského růstu, který bude blízký stagnaci. Smyslem preventivních opatření je uklidnit finanční trhy. A v případě zemí, které mají skutečné potíže je to řešení jejich situace. Možná by bylo lepší, kdyby přišlo včas.

Zahradník: Úsporná opatření samozřejmě mohou k útlumu hospodářského růstu vést, avšak pouze krátkodobě. Čím více snížíme objem veřejného dluhu a zredukujeme náklady dluhové služby, tím větší objem peněz nám zbude na dlouhodobě smysluplné investiční projekty. Je nutné si říci, co je to veřejná služba na počátku 21. století, v jaké podobě a za jakou cenu by se měla poskytovat. Většina členských států si několik desetiletí pěstovala dluhové břemeno, nyní jim trhy začínají fatálně signalizovat: dále to již nejde. Cesta zásadních úsporných programů je jedinou dlouhodobě proveditelnou variantou ozdravení veřejných financí. Snižování deficitu zvýšením daní není kvůli zhoršení konkurenceschopnosti i snížení reputace v rámci investorské komunity dlouhodobě možné, o variantě hyperinflačního vymazání dluhů snad ani neuvažujme.

Jak na ně? Červnová Evropská rada bude testem pro vyjednávací schopnosti jejího předsedy Hermanna van Rompuye. Při pracovním obědě představí výsledky expertní skupiny (Task Force), která připravuje reformu hospodářských pravidel EU. zdroj: čtk

Jaký dopad bude mít „bankovní daň“, pokud ji EU prosadí na setkání G20, na český bankovní systém? Co se stane pokud EU zavede bankovní daň sama bez připojení dalších států světa?

Hampl: Uvidíme, jak dopadne diskuse hlav států EU tento týden. Velké evropské země pod vlivem problémů ve vlastních finančních sektorech tlačí na její zavedení alespoň v celé EU. Pokud se daň zavede, bude to znamenat menší atraktivitu finančního sektoru pro nové investory, potenciální zdražení služeb v sektoru, omezení úvěrování a spíše více než méně morálního hazardu. Bohužel by toto vše platilo i pro země, které nic takového nevyžadují ani z hlediska „politického“, ani z hlediska stavu finančního sektoru. Mezi takové země patří i ČR. Proto má ČNB dlouhodobě rezervovaný postoj k podobné dani.

Mertlík: Plány jsou velmi nejasné a není jisté, co se nakonec schválí. Každopádně úpravy směřující k tužší regulaci bankovního sektoru budou. Výsledkem bude možná stabilnější bankovnictví, ale v každém případě pomalejší hospodářský růst a větší náklady na fungování bankovního systému. Banky budou méně půjčovat, budou opatrnější, když budou mít přísnější riziková pravidla a vyšší daně. Otázkou je, proč se EU tak soustřeďuje zrovna na bankovní sektor, když problémy vznikaly i kolem hedgeových fondů, pojišťoven a celé řady nebankovních subjektů. Zavedení bankovní daně musí být mezinárodně koordinováno, aby nevznikly nové daňové ráje, kam by odcházely banky a finanční instituce, kterých by se to týkalo.

Zahradník: Důvody, které stojí za tímto návrhem nejsou úplně scestné. V řadě zemí selhaly preventivní systémy, ale i prosté elementární lidské principy (nenasytnost některých finančních korporací, mnohdy silně živená jejich korporátními i individuálními klienty, patrně přesáhla rozumnou mez). Průvodní jevy by se však měly řešit účinnou prevencí a zdravým rozumem, nikoliv ex-post selektivním zdaněním. Opravdu velmi rizikově se chovající banky, které bylo nutné veřejně sanovat, se vyskytly jen ve významné menšině členských států – například Británii, Irsku, Belgii, částečně Německu či Rakousku. V České republice, na Slovensku, ve většině „nových“ členských států byly banky naopak velice obezřetné a „nestály“ daňové poplatníky ani korunu. Nerozumím tedy tomu, proč by se v těchto státech měla podobná daň zavádět.

Vyřeší „tři francouzští mušketýři“ budoucnost eurozóny? Komisař pro vnitřní trh Michel Barnier, prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet a generální ředitel MMF Dominique Strauss-Kahn při rozhovoru na konferenci v Bruselu. Zdroj: Audiovizuální archiv EU

Ukázala „řecká krize“ potřebu nových pravidel pro ratingové agentury?

Hampl: Vůbec ne. Svět zjistil jen to, co poučení účastníci trhu vědí už dávno. I ratingové agentury neznají budoucnost lépe, než kdokoli jiný a proto reagují na realitu se zpožděním jako všichni ostatní. Politická snaha „potrestat“ ratingové agentury za to, že jsou z politického hlediska jednou málo a jindy příliš přísné, je jen součástí folklóru reakce na finanční krizi, kterého je nyní zejména západní Evropa plná.

Mertlík: Nejsem si tím jist. Každopádně fungování ratingových agentur během hypoteční krize v USA nebo při řecké krizi nebylo optimální. Například v úterý agentura Moody’s snížila rating Řecka o čtyři stupně, což je neobvyklé, protože procesy zhoršování finanční pozice byly postupné. Moody’s na rozdíl od jiných agentur snížila rating na ráz. To je obtížně vysvětlitelné. Předchozí úroveň hodnocení Řecka byla přehnaně vysoká. Ta nová je správná, ale k jejímu snížení mělo dojít postupně. Spíš než regulace by ale problémy mohla vyřešit větší konkurence.

Zahradník: Asi ano; a možná nejen ta řecká. Moc nechápu, jak tytéž ratingové agentury mohou – bez jakékoliv významné ztráty reputace – i nadále bez uzardění a se stále stejným sebevědomím působit. Nová pravidla, která předpokládají striktní oddělení mezi ratingovým oceněním konkrétního klienta a odměnou ratingové agentury, ale nemusí učinit celý proces více transparentním. Schopnost lépe analyzovat skutečnost a vyvodit z toho relevantní závěry do budoucna (early-warning apod.) je samozřejmě žádoucí. Obávám se však, že pravidly a směrnicemi lze míru objektivity a schopnost analyticky predikovat budoucnost upravit pouze velmi omezeně.

Hampl: Doufám a věřím, že nepodlehla, jakkoli si umím docela plasticky představit, jaké tlaky v době řecké krize na ECB asi byly. Nicméně je pravda, že spuštění odkupu dluhopisů v danou chvíli a v dané podobě bylo třeba pro mě určitým překvapením.

Mertlík: O politickém zajetí ECB nemůže být řeč. ECB byla součástí řešení. Udělala dva důležité kroky. Začala nakupovat dluhopisy zemí, které momentálně nemají šanci se financovat na soukromém trhu. To vede ke stabilizaci eurozóny a eura jako měny. Pád eura by jinak byl mnohem prudší. Je to nestandardní součást měnové politiky, ale všechny centrální banky světa občas provádějí nestandardní politiky. ECB nicméně přímé nákupy cenných papírů provádí sterilizovaně. To znamená, že v zápětí uskuteční protioperaci spočívající v prodeji krátkodobých cenných papírů centrální banky. Celková bilance se tedy nemění a nedochází k hypotetickému tisknutí peněz. Kromě toho se ECB dohodla s centrální bankou USA na vytvoření eurodolarového fondu, který umožní evropským zemím získávat eura za jejich dolarové rezervy.

Zahradník: Domnívám se, že je to komplementární opatření. Těm nejvíce problematickým zemím dává jistou „poslední záchrannou šanci“. V rámci udržení měnové stability musí zůstat rozsah těchto opatření samozřejmě výrazně minoritní až marginální. Riziko masové monetizace dluhu (inflace a znehodnocení úspor – pozn. red.) by představovalo jedno z nejhorších východisek, jež si lze v této situaci představit.

Shodnou se Německo a Francie na podobě evropské hospodářské vlády? Zatímco Sarkozy prosazoval hospodářskou vládu pro eurozónu, Merkelová chtěla zpřísnit rozpočtová pravidla v celé „sedmadvacítce“. Zdroj: čtk

Je v zájmu ČR vytvoření evropské hospodářské vlády, případně jaká její podoba by pro Česko byla optimální?

Hampl: Takovým úvahám koncepčně nerozumím. Vládnou národní vlády. Dobrá hospodářská politika v EU rovná se dobrých 27 hospodářských politik v členských zemích. Ty ale musejí národní reprezentace samy dobrovolně chtít a zvolit si je. Když si je dobrovolně zvolí, je jakákoli panevropská vláda zbytečná. Naopak pokud si je nezvolí, žádná panevropská vláda je bez zániku členských zemí EU nevynutí. Nemá jak.

Mertlík: Eurozóna dlouhodobě potřebuje jasně nastavená ekonomická pravidla hry, která se musí dodržovat. Ekonomická vláda by nebyla potřeba, kdyby se dodržovala a vědomě neporušovala maastrichtská kritéria, a kdyby Evropská komise a ECOFIN dokázaly vynucovat jejich plnění. Regulace je potřeba, aby celý proces byl důvěryhodný. Zatím se vytvořil záchranný balík, tedy systém záruk pro další ohrožené země. Investoři čekají, že po vytvoření balíku přijde krok B, který jasně řekne, jak se jeho prostředky budou spravovat, jak z něj bude možné čerpat a kdo povede státy ve fiskální politice. Ale nic takového nepřišlo. To je velmi negativní signál pro trhy. Časem to povede k tomu, že euro bude oslabovat rychleji, než by si přálo.

Zahradník: Jednoznačně ano – pokud by evropská hospodářská vláda představovala jasnou, zřetelnou a racionální cestu ke snížení veřejného deficitu, posílení zdravosti a důvěryhodnosti finančního sektoru a vedla by ke krokům, které posilují konkurenceschopnost. Každá členská země EU, včetně nás, měla dost dlouhý čas k ozdravení svých veřejných financí. Jen málo z nich to však učinilo. Když toho nebyly schopny samy, nemyslím, že nějaký unijní korektiv, který je k tomu shůry „donutí“, je zcela beze smyslu. Ke druhé části otázky, pro Českou republiku rozhodně není výhodné, aby se veškerá klíčová rozhodnutí činila pouze v rámci eurozony, zatímco nečlenové by je pouze pasivně přijímali.

Autor: Marie Bydžovská, Petr Zenkner, Euroskop