The Economist, Respekt, 14. – 20. června 2010
Není to poprvé, co je Belgie mikrokosmem Evropské unie. A nikoli v dobrém.
Když se v Belgii v roce 2007 naposledy konaly všeobecné volby, trvalo 282 dní, než byla sestavena koaliční vláda s plným mandátem. Dne 13. června šli občané této země k volebním urnám znovu. Vytvořit novou koalici bude tentokrát možná ještě těžší.
Mezi nizozemsky hovořícím obyvatelstvem Vlámska na severu země vítězil v průzkumech veřejného mínění Bart De Wever, neurvalý populista, označující frankofonní jih jako „vyživované osoby závislé na dávkách od hospodárných Vlámů. Požaduje rozdělení daňového a sociálního systému a většiny dalších veřejných výdajů. Král a země s názvem Belgie mohou prozatím zůstat, ovšem „přirozená evoluce Vlámska směřuje podle De Wevera k nezávislému státu.
V průzkumech veřejného mínění mezi frankofonním obyvatelstvem, tvořícím 40 % belgické populace, vedl Elio Di Rupo, socialista, jehož bojovým pokřikem je „solidarita v rámci Belgie (tj. pokračující dávky z Vlámska). Ačkoli belgický veřejný dluh dosahuje 99 % národního důchodu, Di Rupo slibuje zvýšení výdajů na zdravotnictví a penze nad míru inflace. Ve své vrcholné tirádě požaduje cenovou regulaci u 200 druhů zboží denní potřeby, jako je chléb a mléko. Koalici bude třeba nějakým způsobem sestavit se souhlasem těchto dvou mužů.
Poslední Belgičan? Belgický král Albert II. na svatbě prince Laurenta 12. dubna 2003. Vpravo paní Coombsová, matka nevěsty.
Volební kampaň nebyla nijak působivá. Tématu nejnebezpečnější ekonomické krize v Evropě v rozmezí jedné generace se belgičtí čelní představitelé sotva dotkli. Místo toho se hádali o jazykových právech v několika vlámských obcích s velkým počtem francouzsky mluvících obyvatel a o dalších místních roztodivnostech. Federativní Belgie si léta myslela, že bude vzorem pro Evropskou unii, v níž pravomoci budou proudit dolů do regionů a nahoru do evropského superstátu a národy zůstanou uprostřed jako prázdné schránky. Není divu, že Belgičané tuto vizi milovali: slibovala, že se jejich problematické království rozpustí ve Spojených státech evropských (s Bruselem jako hlavním městem). Evropa se však ubírala jiným směrem. Ukázalo se, že zlikvidovat národní státy není tak lehké a politiku Evropské unie řídí hrstka velkých národních lídrů.
Místo toho současné volby odhalily Belgii jako vzor pro Evropu jiného druhu: unii, v níž severo-jižní rozdělení podemílá ekonomickou a politickou integraci. Vezměme si De Weverovy slogany. Nejenže hřímá o převodech miliard eur z Vlámska, ale šíří také obvinění, že na jihu země jsou daňoví kontroloři méně přísní. Stěžuje si, že vlámské dálnice jsou lemovány silničními radary, zatímco na valonských není jediná kamera. Jeho stranický kolega, vlámský ministr pro regionální rozpočet, naříká, že šetrné Vlámsko plánuje dosáhnout do roku 2011 přebytku, zatímco frankofonní lídři v Bruselu a Valonsku počítají s deficitem po dobu dalších pěti let. Mluvčí pro zdravotnictví z De Weverovy strany N-VA hovoří o hrabání peněz, účetních machinacích a „frankofonním zneužívání v jižních nemocnicích.
Na sever od Belgie byla dne 9. června v nizozemských volbách Evropa na programu jen okrajově. Čelný představitel pravicové liberální strany VVD a pravděpodobně příští premiér Mark Rutte však slíbil, že se bude zasazovat o velké snížení nizozemských plateb Evropské unii, a její pomoc chudým regionům odbyl z větší části jako „recyklaci peněz. To jsou právě tak jasné symptomy severo-jižního střetu kultur jako otázka v titulcích německých novin, proč mají Němci platit za to, aby Řekové mohli jít v 55 letech do důchodu.
Potřebují disciplínu
To má pro Evropskou unii důsledky. Evropa je rozdělená na německý blok, rozhodnutý zachránit euro pomocí rozpočtové disciplíny, a jižní blok v čele s Francií, který vidí spásu v opatřeních, jako jsou levnější půjčky prostřednictvím eurobondů a převody majetku od bohatých k chudým v rámci „fiskální unie.
Pokud má ovšem se zachováním svého systému přerozdělování majetku problémy Belgie coby jedna země s jednou pokladnou, jaká je naděje na to, že se Evropě podaří vytvořit podobný mechanismus od nuly? Jižní zastánci „solidarity obviňují seveřany ze sobectví. To je zjednodušený pohled: není to pouze boj o peníze. Belgie dává Evropě další lekci: k tomu, aby voliči souhlasili s převodem majetku, musejí cítit, že příjemci vůči nim nesou demokratickou odpovědnost.
Belgie jako národ umírá z několika důvodů. Tím velkým je její nedostatek národní demokracie. Belgické politické strany se před čtyřiceti lety rozdělily na frankofonní a vlámské a stejně vymezena je i většina volebních okrsků. Jižané, kteří věří v Belgii, nemohou volit proti De Weverovi. Voliči ve Vlámsku, znepokojení rozpočtovými deficity, nemohou nijak potrestat rozhazovačného Di Rupa. Obdobu tohoto demokratického deficitu můžeme pozorovat i na evropské úrovni. Německo je kritizováno za své návrhy kárných opatření v eurozóně, v jejichž důsledku by země porušující pravidla mohly přijít o financování z EU nebo o hlasovací práva. Poslechneme-li si názory v Bruselu, je Německo přinejlepším posedlé měnovou stabilitou, přinejhorším je sobeckým tyranem. Německé zaměření na disciplínu je však pravděpodobně pokusem o nápravu demokratického deficitu. Němci možná budou muset zachránit Řecko nebo Španělsko, aniž by měli jakoukoli pravomoc zvolit řeckou nebo španělskou vládu, která by se zavázala k reformě. Nejlepší alternativou by mohla být závazná pravidla, která by donutila jižní vlády brát vážně věci, jež jsou německým voličům tak drahé.
Proevropští snílci říkají, že fiskální unie by mohla být postavena na legitimitě Evropského parlamentu. Ve skutečnosti však většina voličů neví a ani ji nezajímá, kdo ji v Evropském parlamentu zastupuje. Postavíteli na takových křehkých základech příliš těžký projekt, zhroutí se. V tom případě, říkají snílci, by v budoucích evropských volbách měli předsedové Evropské komise a někteří členové Evropského parlamentu kandidovat v panevropských volebních obvodech. Jakmile by kontinent přijal panevropskou politiku, byly by všechny druhy rozpočtových a fiskálních unií možné. To vše zní dostatečně logicky, ale evropské demokratické rozdělení je hluboké. Stačí se zeptat Belgie, země s deseti miliony obyvatel, která se snaží vybudovat panbelgickou politiku.
Autor: The Economist