Volby na Slovensku rozhodl Ficův nulový koaliční potenciál

Petr Placák, EUROSKOP, 23. června 2010

Na podobnost a rozdíly voleb v Čechách a na Slovensku, rodící se slovenskou vládní koalici a na maďarsko-slovenské vztahy se Euroskop ptal politologa Lubomíra Kopáčka z Masarykovy university.

Všichni komentátoři srovnávali výsledky voleb na Slovensku s těmi v Česku. Kde vy vidíte podobnost a v čem jsou rozdíly?

Asi největší rozdíl bych viděl v částečně odlišné politické a společenské konfiguraci. Na Slovensku v předchozích čtyřech letech vládla nepřetržitě jedna silná nacionálně levicově orientovaná strana Směr. Její volební zisk více než třetiny hlasů, který je o pět procent lepší než před čtyřmi lety, naznačuje, že dokázala šikovně pracovat s určitým typem agendy. Ta je jak sociální povahy, jako třeba realizovaný slib vánočního „příplatku“ důchodcům či zrušení zdravotnických poplatků, tak „národně-vlasteneckého“ zaměření.

To druhé by se dalo trochu úžeji nazvat jazykem Směru i za „ráznou odpověď na maďarskou hrozbu“. Reprezentuje to třeba blesková legislativní reakce na Budapeští schválený zákon o dvojím občanství určeného Maďarům mimo Maďarsko. Směr jak sociální, tak nacionální agendou celkem úspěšně „vytuneloval“ část elektorátu svých menších koaličních partnerů – Mečiarovu Hnutí za demokratické Slovensko tím prvním a Slovenské národní straně zase tím druhým. Navíc tím šéf strany Robert Fico dokázal obratně otupit i negativní dopad nejrůznějších korupčních skandálů a afér se zadáváním veřejných zakázek, na které bylo Slovensko v posledních letech ještě „bohatší“ než Česká republika.

ČSSD Jiřího Paroubka a Směr Roberta Fica spojovala jedna věc: nulový koaliční potenciál

V Česku čtyři roky panovala vládní nestabilita a vystřídalo se několik kabinetů. Výsledkem bylo rozmlžení politické odpovědnosti a před volbami i nějaké zřetelné čáry mezi sociální demokracií a ODS. Je více než pravděpodobné, že kdyby loni na jaře ČSSD „neshodila“ Topolánkův kabinet, šla by tato strana do voleb v úplně jiné – a mnohem lepší – startovací pozici.

Další problém byla zátěž, v kterou se změnil dosavadní předseda ČSSD: na rozdíl od Fica nedokázal Jiří Paroubek adekvátně reagovat na měnící se společenskou atmosféru. Kampaň ČSSD hlavně v té poslední fázi pak už byla příliš „přepálená“ a voliče spíš unavovala, než aby je mobilizovala. To samozřejmě není vina jen Paroubka ale celého vedení ČSSD. Naproti tomu Směr se řídil heslem méně znamená více a skutečně intenzivní kampaň dělal až v posledních týdnech před volbami.

Asi největší podobnost mezi slovenskými a českými volbami bych pak viděl v nadměrně polarizující strategii vůči ostatním stranám, kterou volila v posledních letech ČSSD i Směr. Obě strany si tím drasticky snížily koaliční potenciál, to je ochotu s nimi na vládní úrovni spolupracovat. To se jim po volbách vymstilo.

Podobný je i fenomén částečné rekonstrukce nelevicové části politického spektra. Na Slovensku ho reprezentuje neoliberální Svoboda a solidarita a strana Most-Híd, která vlastně poprvé v polistopadové historii reprezentuje voličsky úspěšný projekt maďarsko-slovenské strany. České Věci veřejné se v řadě ideologických aspektů blíží slovenské Svobodě a solidaritě. Jsou ale méně čitelné a je těžké předvídat, jak se budou vyvíjet dál. TOP 09 pak evidentně má potenciál představovat silné riziko pro ODS v její pozici dlouholetého hegemona české pravice. Na Slovensku se přes menší voličské ztráty Slovenské demokratické a křesťanské unie zatím nezdá, že by tato strana o pozici lídra pravice mohla přijít. Je ale fakt, že byla vždy slabší než ODS.

Co je nová strana Most-Híd za fenomén?

Tady je nutné se podívat trochu do historie. V 90. letech byla maďarská politická reprezentace na Slovensku rozdělená na několik stran, které se lišily hlavně radikalitou svého nacionálního apelu. Pod tlakem 5 % uzavírací klauzule ale byly nuceny ve volbách spolupracovat a na konci 90. let je tehdejší specifická situace donutila splynout do jedné Strany maďarské koalice. Historicky tak platí, že maďarská elita nebyla nikdy názorově homogenní a to přetrvávalo i v rámci jedné strany. Odštěpení Hídu od Strany maďarské koalice loni silně ovlivnila právě ona diskuse, jaká strategie je efektivní při obhajobě zájmů maďarské menšiny a pak také personální spor mezi stávajícím a bývalým předsedou strany Pálem Csákym a Bélou Bugárem. Bugár šel cestou vlastního politického projektu postaveného na „přemostění“ tenze mezi Slováky a Maďary. Kvůli věrohodnosti proto angažoval na kandidátku několik známých konzervativních slovenských politiků a díky preferenčnímu „kroužkování“ ve volbách tito lidé dnes tvoří asi polovinu poslaneckého klubu strany.

U Mostu je velká otázka, jak udržitelný je tento projekt ve stávající „národně konsensuální“ podobě s ohledem na přirozenou tenzi v zájmech etnických Maďarů a Slováků. Dlouhodobě se to nemusí podařit vybalancovat. Právě tady je šance pro Stranu maďarské koalice, která v letošních volbách neuspěla.

Podle výsledků letošních voleb by se ale zdálo, že důležitost „maďarské otázky“ ve slovenské společnosti slábne. Vy si to ale nemyslíte…

Nemyslím si, že maďarská otázka se stává minulostí. Směr, který už v minulosti úspěšně dokázal s touto agendou pracovat, ji podle mne úspěšně využil i v těchto volbách. V posledních předvolebních týdnech to bylo v rámci jeho širší „národně-vlastenecké“ agendy asi nejdůležitější téma kampaně – viz to co jsem před chvílí zmiňoval. Slovenská národní strana doplatila na přílišné parazitování na státních zdrojích, to je prakticky nezakryté „malé domů“ z resortů, které kontrolovala ve Ficově vládě. Pobyt v opozici a to, že sice „s odřenýma ušima“ ale přece jen prošla do parlamentu, jí ale dává slušnou šanci na regeneraci.

Na maďarské straně chtěl národní kartou vzít hlasy nacionalistům Orbán, přesto se extremistický Jobbik dostal do parlamentu. Co to bude znamenat pro slovensko-maďarské vztahy?

Vláda Orbánova FIDESZe bude evidentně mnohem více pracovat s nacionální agendou, než to dělali v minulých letech maďarští socialisté, když byli u moci. Na druhou stranu je tu ale analogie z let 1998 až 2002, kdy byl FIDESZ u vládní moci také a slovensko-maďarské vztahy se oproti předchozímu období viditelně zlepšily. Na Slovensku v té době byla celkem rozumná vláda, jejíž součástí byla Strana maďarské koalice, která dokázala hledat a najít racionální řešení. Fakt, že v maďarském parlamentu sedí – zdůrazňuji jako opoziční strana – Jobbik nemusí mít zásadní dopad. Pro mezistátní maďarsko-slovenské vztahy bývalo v minulosti důležitější, jaká vláda je na Slovensku než v Maďarsku. Klíčové téma totiž představovala maďarská menšina na Slovensku. Pokud bude „nacionálně rozumná“ slovenská vláda, mohly by být vzájemné vztahy výrazně lepší než poslední čtyři roky.

Pro Slovensko je ožehavý i vztah k Rusku. Má současná rodící se koalice, pokud se ujme vlády, šanci narovnat dosavadní až servilní vztah Mečiara, Gašparoviče či Fica vůči Moskvě?

Velmi podstatný je kontext – Slovensko je v Evropské unii. Jakákoliv rizika plynoucí ze vztahu vůči Rusku jsou tak dnes mnohem menší, než byla řekněme do roku 1998, kdy skončila éra mečiarismu. Navíc pravděpodobná premiérka Iveta Radičová a její Slovenská demokratická a křesťanská unie vždy patřily k tomu nejprozápadnějšímu proudu místní politiky. Osobně se mi jeví velmi důležité, kdo bude ministrem zahraničí. Tady spatřuji určité riziko. Faktem ale je, že není pravděpodobné pokračování některých projektů z Ficova premiérství typu širokorozchodné železnice z východu přes území Slovenska.

Má podle vás Iveta Radičová z nejsilnější opoziční strany SDKÚ na to být slovenskou premiérkou. Není na to mírně řečeno příliš měkká?

Nemyslím si to. Osobně její údajnou měkkost beru jako mediální klišé. Asi se to táhne od doby, kdy Radičová coby ministryně sociálních věcí před volbami 2006 zafungovala jako zlidšťující tvář tohoto resortu po svém předchůdci Ľudovítu Kaníkovi. Riziko vidím spíš ve vztazích uvnitř SDKÚ, kde není dořešená otázka, kdo povede stranu. Hodně záleží na ochotě stávajícího předsedy Dzurindy odejít z tohoto postu. Dlouhodobě těžko podle mne může fungovat stav, kdy předsedou, respektive předsedkyní vlády je někdo jiný, než ten, kdo vede největší vládní stranu.

Zdá se, že hlavní jednotící prvek rýsující se vládní koalice je postoj proti Ficovi. Myslíte si, že tato antipatie je natolik silná, že by mohla udržet rodící se slovenskou vládní koalici pohromadě celé volební období?

Riziko spočívá hlavně v malé poslaneckém zázemí vznikající vládní koalice. Bude mít jen o čtyři mandáty víc než potřebuje k většině. Podobná pravostředová vláda po volbách 2002, která měla ještě o jeden mandát míň, přišla o většinu v parlamentu po patnácti měsících – slovenští poslanci tradičně nejsou nejloajálnější k stranám, za které byli zvoleni. To nicméně samo o sobě neznamená, že teď vznikající vláda, i když se asi časem stane menšinovou, se zcela rozsype. Ten zmíněný vládní „prototyp“ z roku 2002 vydržel téměř celé volební období – to bylo pak zkráceno zvláštním ústavním zákonem jen o čtyři měsíce.

Naopak se mi nezdá moc pravděpodobné, že by stávající rezistence některé z těch čtyř koaličních stran vůči Ficovu Směru v dohledné době polevila natolik, že by se rozhodla s ním vytvořit koalici. Fico to s polarizační strategií vůči nim v předchozích letech opravdu přehnal.

Autor: Lubomír Kopeček