Hana Chuka, EUROSKOP, 2. července 2010
V sídle Ústavu mezinárodních vztahů (ÚMV) se toto úterý sešli profesor Jacques Rupnik, senátor Petr Pithart a ředitel hostitelské instituce Petr Drulák, aby představili dlouho očekávanou a v pořadí již třetí ročenku ÚMV, která kriticky popisuje zahraničně-politické události a hodnotí směřování české diplomacie v uplynulém roce 2009.
Drulák: Přešlapů je celá řada, bylo o čem psát
Jak velí tradice a dobré mravy, úvodní slovo patřilo hostiteli. Petr Drulák jej využil, aby upozornil na stěžejní okamžiky české diplomacie v minulém roce, které představovaly zpravidla celou řadu problémů. Ty zahrnovaly kromě březnového pádu vlády i uskutečnění dvou bolestivých ratifikací, tedy dnes už legendární Lisabonské smlouvy a méně známé uznání statutu Mezinárodního soudního tribunálu, kde v obou případech byla Česká republika poslední zúčastněnou zemí, kde ratifikace proběhla.
Pithart: Spolehlivého spojence stále hledáme
Petr Pithart ve svém vstupu vychválil zdařilou strukturu a vysokou odbornost ročenky a podotkl, že publikace alespoň z jeho pohledu posuzuje směřování české diplomacie jako politiky nezájmu, který korunoval pád vlády uprostřed evropského předsednictví. Konkrétně tento incident označil za velké pochybení, které by nemělo být odpuštěno.
Senátor se dále zamyslel nad zahraničně-politickou mentalitou české kotliny, přesněji nad jejím původem a neměnností. Zde zdůraznil především pocit ohrožení ze všech stran, který byl obzvlášť zřetelný v době mladého československého státu. Pithart v této souvislosti vyjádřil názor, že České republika od dob své novodobé státnosti stále neúspěšně hledá svého spolehlivého spojence, aby pak záhy pocítila jeho zradu. Sem zařadil i Spojené státy, respektive jejich změnu plánů v případě umístění obranného protiraketového systému, která se zdejších představitelů velmi dotkla.
Lékaří a starostové nemají o českou zahraniční politiku zájem. Foto čtk
Na závěr svého vstupu se Pithart zamyslel nad klesajícím zájmem o českou zahraničně-politickou problematiku. Tuto skutečnost i částečně zdůvodnil, když uvedl, že v Senátu přibývá stále více lékařů a starostů, kteří o diplomacii jeví pramalý zájem. Senátor už nechal na posluchačích v auditoriu i čtenářích ročenky, aby sami posoudili, zda se jedná o důsledek stále více spotřebitelského stylu české existence, či absence úkolů a závazků nejen vůči středoevropskému regionu.
Rupnik: Svou politickou orientaci prosadíme pouze v Evropě
Jacques Rupnik v úvodu své prezentace navázal na senátora Pitharta, když prohlásil, že česká zahraniční politika se skloňuje především podle nejbližších sousedských vztahů. V této souvislosti projevil lítost nad fungováním Visegrádské čtyřky, kterou označil za prakticky neexistující ve stěžejních dobách krize. Zde pokáral i Českou republiku na to, že místo toho, aby projevila zájem o spolupráci, snažila se ukázat, že místní poměry jsou mnohem lepší, než například na Slovensku a v Maďarsku.
Jinak byl podle Rupnika uplynulý rok ve znamení jasné priority aliančních vztahů s NATO a Spojenými státy, kde se však po euforickém „Obama efektu dostavilo i v Čechách rychlé vystřízlivění a šok především v místních elitách v souvislosti s chováním Američanů v kauze protiraketové obrany. Rupnik v této souvislosti vyzval Čechy, aby si vzali příklad z Polska, kde tamní šéf diplomacie vyjednal specifické výhody a začal se aktivně podílet na nové evropské bezpečnostní politice. Jak profesor zalitoval, podobná schopnost adaptace v České republice zatím chybí.
V závěru svého vstupu se Rupnik zaměřil na šíření českého politického vlivu, když uvedl, že evropská dimenze je jediný prostor, kde Česká republika může prosadit svou zahraničně-politickou orientaci, jak už ostatně s úspěchem v několika případech předvedla. Zde zmínil především projekt Východního partnerství a pro Čechy srdcovou záležitost lidsko-právní dimenze mezinárodní politiky. Na závěr svého vystoupení však upozornil, že věrohodnosti v propagaci lidských práv předchází nejprve úklid před vlastním prahem.
Autor: Hana Chuka, Euroskop
