Stanislav Škoda, Euroskop, 12. července 2010
Raúl Castro prohlásil minulý týden po jednání se španělským ministrem zahraničí Miguelem Ángelem Moratinosem, že propustí padesát dva politických vězňů. Jestli tento slib myslí vážně, můžou v Madridu slavit nejen titul fotbalových mistrů světa, ale i historicky první úspěch své „měkké“ diplomacie vůči Kubě.
„Kubánská otázka bývá ve Španělsku tradičně vnímána jako vnitropolitické téma. Snad i proto jedná madridská diplomacie minimálně od roku 2003, kdy došlo k zatčení 75 aktivistů a disidentů, s bratry Castrovými jaksi „za zády EU. Během španělského předsednictví tomu nebylo jinak. Moratinos domlouval s Raúlem Castrem rozšíření spolupráce se sedmadvacítkou, aniž by k tomu měl požehnání unijních orgánů nebo alespoň lídrů zemí sedmadvacítky.
Již v roce 2005 prosadili Španělé v EU výrazné omezení sankcí EU proti Kubě. Jejich podmínce, že komunistický režim propustí politické vězně, se bratři Castrové „vysmáli, a stejně dosáhli svého. Když se na Kubě propouštělo, jednalo se vždy o jednotlivce, u kterých hrozilo, že by kriminál nemuseli přežít. Včetně známých disidentů, jako je Marta Beatriz Roqueová, Raúl Rivero, Héctor Palacios, Oscar Espinosa Chepe, Jorge Olivera, z původních „75 z černého jara 2003, propustil režim za posledních sedm let celkem dvacet tři vězňů. Padesát dva propuštěných je historický unikátní výsledek, který ale lze jen obtížně přičíst k dobru Španělům nebo jakémusi uvolňování poměrů na samotném ostrově. V nelidských podmínkách tamních kriminálů se v současné době nachází 167 disidentů, nezávislých novinářů a aktivistů.
O nějakém tání na Kubě zatím nelze hovořit. Foto AP
V posledních dvou letech kubánský režim ekonomicky posílil nejen díky pomoci od Huga Cháveze, ale především v důsledku nárůstu počtu turistů, kteří přijíždějí na Kubu a investicím z Evropy a Kanady. Tím se ale komunistická diktatura stala závislejší na dovozu. Zřejmě proto se Castro poněkud cynicky rozhodnul, že mu těch pár vězňů za prohloubení ekonomických vazeb na EU prostě stojí.
Již na jaře pustili kubánští komunisté do oběhu zprávy, že jednají s havanským kardinálem Jaimem Ortegou o tom, že by mohli některé politické přestěhovat do kriminálů blíž jejich rodinám a ty vážně nemocné hospitalizovat. Tuto náhlou „vstřícnost lze snad vysvětlit šokem, který na Kubě i v zahraničí způsobila únorová smrt Orlanda Zapaty Tamaya (42), který držel ve vězení hladovku, i když ho Raúl Castro neváhal označit za obyčejného kriminálníka.
Také to ale může být součástí dlouhodobé strategie ovlivněné ekonomickými zájmy Kuby. Proč si vybraly režimní kruhy jako prostředníka k jednání katolickou církev lze zase vysvětli tak, že je pro ně jako „partner k ústupkům přijatelnější než „cizina nebo domácí opoziční organizace.
Podobně „zašifrované jsou i další vzkazy kubánského vedení světu i vlastním občanům. Tak například minulý víkend se po čtyřech letech objevil na veřejnosti nemocný Fidel Castro, když šel z ničeho nic navštívit jistý havanský vědecký ústav a jeho fotky se objevily na oficiálních webových stránkách. Tím nepochybně vzkazoval režim všem doma, aby si moc nemysleli, že starý vůdce má ještě dost síly, aby s nimi kdykoliv znovu zatočil.
Další ukázkou zákeřnosti kubánského režimu je to, že režim přislíbil propustit pouze vězně z řad zmíněných „75 z jara 2003. Od roku 2003 se totiž žádný další velký politický proces nekonal. Desítky disidentů (např. před rokem lékař Darsi Ferrer) byly uvězněni na základě vykonstruovaných obvinění například z hospodářské kriminality (obchod na černém trhu, rozkrádání socialistického majetku atp.).
Otázkou zůstává, jaký podíl na slibu propuštění vězňů měl známý kubánský disident a hladovkář Guillermo Fariňas. Ten po smrti Zapaty Tamaya vyhlásil hladovku (Původně ji vyhlásili ještě další čtyři opozičníci, jediný Fariňas ale vytrval). Disident, nezávislý novinář a v Moskvě vystudovaný psycholog však držel hladovku již mnohokrát a režimu se vždycky podařilo ho – často ve stavu bezvědomí – napíchnout na umělou výživu a jeho požadavky nadále ignorovat. Po smrti Zapaty Tamaya se ale situace přece jen změnila. Podle Fariňasových přátel byl tentokrát disident, který po Raúlově prohlášení o propuštění padesáti dvou vězňů hladovku ukončil, opravdu rozhodnutý hladovět až do konce, tedy zemřít. Jeho smrt by vyvolala nepochybně ve světě mnohem větší bouři nevole než smrt téměř neznámého Orlanda Zapaty Tamaya. A to by zájmům režimu do karet rozhodně nehrálo.
Raúl Castro drží na Kubě otěže moci pevně v rukou, o žádném „tání zatím absolutně nelze hovořit. To, že se rozhodl k propuštění padesáti dvou vězňů, nelze považovat ani za úspěch španělské diplomacie ani jakéhosi „dialogu, který vede komunistická moc s katolickou církví.
Všichni, kterých by se „amnestie měla týkat sedí ve vězení již přes sedm let a právě v letních měsících je pro ně kriminál kvůli vysokým teplotám téměř smrtící. Proto je potřeba toto gesto ze strany komunistické diktatury jaksi přijmout. Jen nesmí svět zapomenout na těch dalších sto patnáct vězněných ani na ty, které to může potkat kdykoliv v budoucnu.
Autor: Stanislav Škoda, Euroskop