Kateřina Šafaříková, Respekt, 12. – 18. července 2010
Evropskou politiku nové vlády budou určovat ekonomičtí ministři
Jednou z oblastí, na níž se koaliční vyjednavači bleskově dohodli, byla zahraniční politika. Na papíře vypadá příští český hlas vůči okolnímu světu jako ze vzorové čítanky: aktivní partner v Evropě, spolehlivý spojenec NATO, ochránce opozičníků v totalitních režimech. Při bližším ohledání však další směřování země vyvolává spíš pochybnosti – a to hlavně směrem k Evropě.
Zářez na pažbě
Staronový garant zahraniční politiky Karel Schwarzenberg (TOP 09) tvrdí, že po shození vlády během českého předsednictví, zdržování poslední evropské smlouvy a udržovacím režimu úřednického kabinetu potřebuje Česko v Evropě „očistit svoje jméno. Jak to chce udělat, vykresluje následovně: „Nestát pasivně na stanovisku s tím ,no to zase z Bruselu bude‘‘ a nepřekvapovat partnery nečekanými zvraty. Musíme se od počátku pozitivně zapojit do diskusí v Evropě a nabízet řešení problémů, ne je vytvářet. A dodává, že tato vláda bude „proevropská a nedokáže to „nějakými demonstrativními akcemi, ale praktickými kroky.
Právě první praktické kroky nastupující vlády však vypovídají spíš o opaku – nebo přinejmenším o tom, že žádnou „proevropskou strategii Nečasův kabinet nemá. Koaliční trojka už stačila překvapit nečekaným zvratem – shodou na pořádání referend v Česku ke každé nové smlouvě Unie, podobné té nynější lisabonské. S požadavkem přišly Věci veřejné jakožto „strana přímé demokracie a ODS, ačkoli se dlouhodobě staví proti lidovým hlasováním, souhlasila. Slovy místopředsedy občanských demokratů a zahraničního vyjednavače Alexandra Vondry proto, že „není doba na šponování provazu integrace, a pokud se objeví nový požadavek na integraci, měli by Češi mít možnost říct, jestli to tak chtějí. Vondra ale nepopírá, že se ODS na nápadu VV především výhodně svezla: pokud by referendum v Česku skončilo zamítavě, strana, jejíž evropskou politiku určují skeptici, by si udělala „zářez na pažbě ze zabrzdění integrace, ale schovala by se za voliče.
S kým mám tady u jóviše mluvit? Německá kancléřka Angela Merkelová s bývalým premiérem Mirkem Topolánkem a staronovým ministrem zahraničních věcí Karlem Schwarzenbergem na summitu EU Východní partnerství v Praze 7. května 2009. Foto čtk
Stejně to čte Schwarzenberg, který byl proti referendům: „Tak to bylo. Aby se nemuseli stydět v Evropě: ODS to sama nenavrhla, jiní to odehráli za ni, míní. O to víc pak však překvapuje, že předseda deklaratorně proevropské TOP 09 a ministr zahraničí v jednom na plebiscity nakonec kývl. „Byl jsem se svým názorem v koalici dosti osamocen, říká. Klidným hlasem ale zdůrazňuje, že šlo z jeho strany o „přijatelný koaliční ústupek, protože „ve volebním období této vlády nevidím na obzoru žádný nový Lisabon.
Je otázka, zda by referendum tato vláda skutečně vyhlásila – i proto, že je to drahá akce a kabinet chce šetřit – a jakým směrem by se nakonec snažila Čechy přesvědčit, nic to však nemění na faktu, že ministr zahraničí prohrál s ostatními kolegy svoji první „rezortní bitvu. A podobných soubojů se na horizontu rýsuje více.
Dluhová krize evropských států totiž pasovala jako téma Unie číslo jedna do následujících let ekonomiku. V bruselské frontě jsou plány na regulaci finančního prostředí na kontinentu, na koordinaci rozpočtové politiky jednotlivých zemí atd. – a tady jsou ministr financí Miroslav Kalousek stejně jako premiér Petr Nečas a zástupci Věcí veřejných zajedno: žádný Brusel.
Česko se i na základě intervence Nečase a Kalouska u odcházejícího premiéra Jana Fischera jako jediné ze sedmadvaceti zemí na posledním evropském summitu postavilo proti nové bankovní dani. A české „ne zní i na dotaz, zdali by politická vláda se silným mandátem měla udělat podobné solidární gesto jako Poláci a nabídnout příspěvek do záchranného fondu eurozóny, na níž jsou zdejší firmy životně závislé. Nečas, Kalousek a další jednoduše říkají, že česká vláda nemá spolufinancovat záchranu cizí měny, když má sama dluhy.
Jsme na začátku
Karel Schwarzenberg vidí věc jinak. Příspěvek eurozóně by byl podle něj „užitečný, protože Česko by „prokázalo svoji spoluzodpovědnost za Evropu. Jedním dechem ale nositel této teze dodává, že nic takového sám navrhovat nebude. „Pokud bych byl třeba evropským prezidentem dotázán o takovou pomoc, předložím ji na vládě a budu se za ni brát. Teď to po nás ale nikdo nechce a já se nebudu hrnout do zbytečné bitvy, sděluje.
A jeho názor na bankovní daň? Není tato věc příkladem zbytečného „vytváření problémů, což chce Schwarzenberg změnit? „Nemyslím, ale přiznávám, že se na to musím teprve podívat. Názor ministra financí a premiéra ve finančních záležitostech je přece jen velmi důležitý a já ho respektuji, říká nastupující ministr.
Z jeho popisu a z toho, že – jak zmíněno výše – dění v Unii se nyní bude točit hlavně okolo financí a ekonomiky vůbec, vyplývá zřejmý závěr. Opratě evropské politiky bude držet v rukách méně šéf Černínského paláce a více ekonomičtí ministři a premiér. Petr Nečas ostatně chce – přirozeně -, aby se „všechny evropské otázky, o nichž se bude jednat na summitech, sbíhaly v jeho kanceláři na Úřadu vlády. Vzhledem k dlouhodobým názorům Nečase, Kalouska, ale i vedení České národní banky či prezidenta republiky jakožto dalších vstupních hlasů do evropské debaty je možné předpokládat, že z Prahy bude v následujících měsících znít na adresu Bruselu často slovo „nesouhlasíme. Bude taková strategie něco znamenat? Ačkoli se pohyby v Evropě těžko odhadují, může se stát prostá věc: nedostatek pochopení z české strany se setká s nedostatkem pochopení od zbytku bloku, až Češi budou něco chtít.
Dosavadní zkušenosti mnoho nenapoví, protože Češi zatím neměli nic tak zásadního ani specificky českého, o co by usilovali a co by jim ostatní státy upíraly. Teď je však situace jiná. Na pozadí krize se v Unii rozjíždí debata o novém evropském rozpočtu, dotacích pro chudší regiony či pro farmáře a Češi mají své požadavky. Praha už začala v Bruselu sondovat, kolik peněz bude Německo jako hlavní evropská pokladnička napříště ochotno pustit na výstavbu zdejších dálnic a obecně do regionů a zdali by to opět mohly být desítky miliard ročně. Zisk „maximálního množství dotací z Unie označil za jeden ze „zásadních úkolů této vlády směrem k Evropě krátce po svém zvolení i nový předseda eurovýboru ve sněmovně Jan Bauer (ODS). A tady je možné se ptát, proč by měla Angela Merkelová vyhovět Nečasovi, když Češi tak – třeba právě u bankovní daně, o kterou Německo nejvíc usilovalo – neučinili?
Další fronta se otevírá u podpory opozice na Kubě, kde se Češi tradičně přou se Španěly. Podporu kubánského disentu a obecně lidských práv má koalice ve svém programovém prohlášení a Schwarzenberg za jeden ze svých prvotních cílů považuje prosazení českého zástupce do právě se rodícího evropského diplomatického sboru, a to na místo, z něhož by měl vliv, Schwarzenbergovými slovy, „na kubánskou politiku Evropy či šířeji na pomoc lidem v nedemokratických režimech. „Platí tady to stejné: český kandidát bude mít v konkurenci s ostatními menší šanci, pokud si vláda nebude schopna najít další země, které ho podpoří. A ty se hůř hledají, když si Česko nebuduje přátele a spíš se chová tak, že ostatní – třeba i zbytečně – štve, míní Radko Hokovský ze zdejšího mladého think tanku Evropské hodnoty.
Nečasově vládě se proto může stát, že i když půjde o kabinet s nejsilnější domácí podporou, promarní příležitost vydobýt pro zemi sílu slova na kontinentu, jakou mají ti podobně velcí. A když jí skutečně o něco půjde, neuspěje.
Nicméně – jsme na začátku a vývoj není možné předbíhat.
Autor: Kateřina Šafaříková