Lenka Zlámalová, Lidové noviny, 26. července 2010
Evropští politici testují banky a pokračují tak v souboji s trhy, který nemůžou vyhrát
Skeptici bývají příjemně překvapeni. Investoři a ekonomové presumptivně vzhlíželi k zátěžovým testům evropských bank s velkou nedůvěrou. Politici souhlasili s testováním až po více než roce tlaku. Tajili kritéria, podle nichž zátěžové situace pro banky simulují. Naopak ujišťovali, že většina bank nebude mít potíže, dávno předtím, než do jejich bilancí auditoři vůbec nahlédli.
Očekávání skeptiků se naplnila. Neprošlo jen sedm z 91 prověřovaných bank. Pět španělských regionálních cajas a dvě znárodněné německé banky, jejichž problémy jsou dlouhodobě známé. Takže žádné překvapení, žádná nová informace. Investory při té bídě aspoň potěšilo, že vůbec poprvé mohli nahlédnout, kolik mají banky státních dluhopisů rizikových zemí. Jen Němci dluhopisové bilance svých bank neodkryli.
Takže už aspoň oficiálně víme, že záchrana Řecka je hlavně záchranou francouzských bank. Čtyřem největším pařížským domům dluží Řekové 11,6 miliardy a Španělé sedm miliard eur. Dvě největší španělské banky pak vlastní vládě půjčily 50 miliard. A to je řeč jen o přímých dluhopisech, nikoliv složitých finančních derivátech, jež jsou s nimi svázané.
Ze zátěžových testů se tak aspoň staly testy průhlednosti. V napjatých vztazích mezi evropskými politiky a trhy je i to každopádně pokrok.
Podle investorů současná generace evropských lídrů v čele s Angelou Merkelovou a Nicolasem Sarkozym nerozumí ekonomice. Foto AP
Nerozumíme a nevěříme
Investoři si často stěžují, že současná generace lídrů v čele s Angelou Merkelovou a Nicolasem Sarkozym nerozumí financím a ekonomice. Proto tak váhá se skutečnými zásahy a snaží se investory oblafnout vágními náhražkami, jako je společný záchranný fond za 440 miliard eur nebo právě příliš měkké bankovní testy.
Ta nedůvěra je vzájemná. Politici od Berlína po Paříž mluví o investorech tradičně jako o kobylkách nebo spekulantech. Půjčují si od nich obrovské částky na financování své politiky, ale nepovažují je za obchodní partnery, nýbrž za soupeře až nepřátele, které je potřeba ovládat. Jak před časem řekla německá kancléřka v jednom z mála emotivních projevů před Spolkovým sněmem: „Politici musí získat zpět převahu nad trhy, kterou ztratili.
Proč evropské elity tak málo rozumí ekonomice a jsou tak podezřívavé k trhům? Francie i Německo, udávající v evropské debatě tón, jsou země se silnou tradicí zásahů do ekonomiky. Výrok Angely Merkelové není překvapivý. Politici měli v Německu po generace převahu nad trhy. Ve Francii s etatistickou tradicí, kde spolu špičky byznysu a politiky seděly v posluchárnách elitní školy ENA, snad ještě silnější. Byly to jasné vztahy. Pro dobrou hospodářskou politiku stačilo chápat základní podstatu ekonomie. Obě vlády prodávaly dluhopisy vlastním bankám, měly nejvyšší dostupné ratingy, takže nebylo třeba rozumět myšlení globálních obchodníků s dluhopisy. Jenže svět financí se za poslední desetiletí změnil. Globalizací, evropskou integrací a pro Berlín i Paříž pak vůbec nejvíc vznikem eura. Němečtí a francouzští bankéři najednou dělali obchody, které si politici vůbec nedokázali představit, ani na ně dohlédnout.
Vlády se zároveň stále víc zadlužovaly, takže nad nimi bankéři získávali moc. Na jednotném evropském trhu bylo navíc těžší finančníky krotit a regulovat z národních metropolí. Politici svými rozhodnutími, často bez toho, aby si vůbec dokázali představit důsledky, dávali bankéřům čím dál větší moc. Zároveň čím dál míň chápali, co se na finančních trzích děje. Na jejich obranu je potřeba říct, že událostem před pádem Lehman Brothers na podzim 2008 rozuměl málokdo.
Bytostný státní zájem
Tak se dostali až k dnešní nedůvěře a snaze o převahu. V ní vrší chybu na chybu, od nerozhodnosti při pomoci Řecku přes vágní záchranný fond po nedůvěryhodné zátěžové testy, v iluzi, že trhy nějak oblafnou. Důvěru nezískáte prohlášeními. Dokud evropští politici budou tajit, jak je na tom skutečně Španělsko nebo Portugalsko, budou tím jen příslušným zemím snižovat ratingy, prodražovat dluhy, zvyšovat riziko bankrotu a ostatním výdaje na záchranu. Nedůvěra a podezírání výrazně zvyšuje státní výdaje. Až politici začnou rozumět přáním a obavám trhů a brát je jako partnery, ušetří miliardy a do ekonomiky vrátí stabilitu.
Dobrým příkladem je Amerika. Barack Obama nemá jistě spekulanty o nic raději než Sarkozy a Merkelová. Od svých poradců ale ví, že důvěryhodný, partnerský vztah s trhy je bytostný státní zájem. Proto také zátěžové testy udělal rok před Evropou. Tehdy v nich neprošlo deset z devatenácti prověřovaných bank včetně těch největších jako Citi nebo Bank of America, takže si je nikdo nedovolil zpochybnit. Obama dokonce zachází v partnerství s trhy až příliš daleko a lobbisty z Wall Street nechává, aby si sami pro sebe připravili novou regulaci.
My máme v této chvíli výhodu. Premiér Petr Nečas ani jeho ministr financí Miroslav Kalousek sice nejsou profesí ekonomové, v porozumění financím a rozumné pokoře před trhy patří do první ligy.
Autor: Lenka Zlámalová