Adam Černý, Hospodářské noviny, 12. srpna 2010
První a nejsnadnější, co by se dalo o nápadu unijního komisaře Janusze Lewandowského zavést nějakou přímou unijní daň říct, je, že není mužem na svém místě. Každý, kdo s něčím takovým přichází, přece musí vědět, že jistější je obcházet se zapálenou sirkou kolem prachárny.
Síla vrčení, které se ozvalo z Berlína, Paříže a Londýna, odpovídala třaskavosti tématu, protože daně pokládají za svatosvatý atribut národní suverenity nejen Britové. Jenže Lewandowski nedostal v Barrosově týmu resort unijního rozpočtu jen tak pro nic za nic. Takže to s tím nápadem zavést přímou unijní daň bude jistě složitější.
V politice bývá často rozhodující načasování. Na konci září má Evropská komise předložit národním vládám zprávu s návrhy, jak by se mohl poskládat rozpočet sedmadvacítky od roku 2014 do roku 2020. Protože v jednotlivých zemích je debata o rozpočtu klíčová, nebude jiné ani dohadování v Bruselu.
Vědí to v Berlíně, Londýně, Paříži a snad i v Praze, ale nikdo nechce vyjít se svými kartami ven příliš brzy, dokud alespoň netuší, co chystají druzí. Právě toto taktizování chce Lewandowski odpálením své „daňové bomby narušit. Až se slehne prach po prvních a zcela očekávatelných bouchnutích do stolu, tak se Lewandowski jménem Evropské komise zeptá: Když po nás, milí členové unie, chcete, abyste ze svých pokladen platili méně, proč to nevybrat jinak? A jestli ne, tak možná budete muset doma vysvětlovat, proč budete platit to, co dosud, ne-li dokonce i víc.
Dohadování uvnitř sedmadvacítky je zpravidla hrou na několika polích, které je třeba sledovat současně. Proto o Lewandowského nápadu platí, že kromě síly rány z toho či onoho děla si stojí za to všímat, kam to či ono dělo míří.
Autor: Adam Černý