Hana Chuka, EUROSKOP, 21. září 2010
Bruselskými kuloáry koluje vtip, ve kterém Catherine Ashton oznamuje Hillary Clinton, že Evropská unie už konečně získala ono „jediné telefonní číslo“, na kterém ji může kdykoli kontaktovat. Když ho ale americká ministryně zahraničí vytočí, ozve se: „Pro francouzskou zahraniční politiku zmáčkněte 1, pro britskou stiskněte 2…“ Poslední číslo týdeníku The Economist analyzuje, zda Catherine Ashton dokáže plnit roli koordinátorky evropské zahraniční politiky, či zda i nadále zůstane jen pouhou prostřednicí.
Těžký úděl Ashtonové
Lisabonská smlouva pověřila Lady Ashton nesplnitelným úkolem, totiž dát evropské zahraniční politice jeden hlas, nadto kredibilní a slyšitelný. Do té doby málo známá britská politička a bývalá komisařka pro obchod to v záři reflektorů neměla lehké. Od začátku musela čelit kritikám, které ji označovaly jako neviditelnou, potažmo bezvýznamnou a nadto se musela vyrovnávat s tahanicemi uvnitř EU a všeobecnou neúctou. Tento měsíc se na ni osopili Francouzi, když se rozhodla pro služební cestu do Číny, místo aby se zúčastnila startu izraelsko-palestinských mírových rozhovorů ve Spojených státech. Jak tvrdí The Economist, Lady Ashton opáčila, že raději se bude stýkat „na stejné úrovni s představiteli Číny, než-li sedět „ve druhé řadě na jednání ve Washingtonu.
Ministryně bez ministerstva
Jisté je, že šéfka evropské diplomacie se nepotýká jen s nedostatkem zkušeností a s neschopností sedět na dvou židlích, ale především s byrokratickým zmatkem, kterému nyní velí. Její náplň práce v sobě spojuje ne méně, než tři funkce: Jako zahraničně-politický velvyslanec Evropské rady reprezentuje členské státy, coby šéfka vnějších vztahů Evropské komise odpovídá za evropskou státní službu a nadto je ještě pověřena předsednictvím schůzek unijních ministrů zahraničí.
Její diplomatický rámec, evropská služba vnější akce, byl od počátku své existence sužován rozpočtovými spory s Evropským parlamentem stejně jako lobováním za nově vytvořené pracovní pozice. Ashton sice tento týden jmenovala první vlnu z celkem sedmadvaceti EU ambasadorů, ale ti nejvyšší činitelé v jejím týmu stále chybějí. Jak píše The Economist, zůstává tak po deseti měsících ministryní zahraničí, ovšem bez fungujícího ministerstva.
Rezoluce OSN, která vedla k dialogu mezi Srbskem a Kosovem, představuje první větší úspěch Catherine Ashton. Na snímku s generálním tajemníkem OSN Ban Khi-moonem. Foto čtk
Unie multipolarity
Bohužel, oslabení barončina resortu přišlo v nejméně vhodnou chvíli. Evropa se v současnosti není schopna rozhodnout, jakou roli hrát ve světě, kde Západ upadá a „zbytek stoupá. Některé země, zejména Francie, dlouho snily o uspořádání, kde by Spojené státy nehrály roli hegemona. Když se však toto skromné přání konečně vyplnilo, starý kontinent se stáhnul do ústraní, místo aby chytil šanci za pačesy. „Možná je to tím, že sama Evropa je stále více multupolární, zamýšlí se šéf finské diplomacie, Alexander Stubb.
Stubb je jedním ze zastánců důstojnější a ve vztahu k lidským právům méně svatouškovské zahraniční politiky, která by směřovala k hmatatelným diplomatickým cílům, jako je například přístup k dynamickým rozvojovým trhům. Jeho švédský protějšek Carl Bildt navíc apeluje na ekonomické reformy a větší zájem o území blízkého sousedství sedmadvacítky. „Náš globální potenciál začíná doma. Bez silné ekonomiky a stabilizovaného příhraničí nás svět nikdy nebude vnímat jako významného hráče, tvrdí.
Vytáhněte trumfy z kapes
Už nyní má však Evropská unie k dispozici efektivní nástroje zahraniční politiky. Mezi prvními se nabízí jednotný trh, nebo politika rozšiřování. Pokud chce ovlivnit tak důležité sousedy, jakými jsou Turecko, či Ukrajina, musí jim nechat dveře otevřené. Byla to právě udička členství v sedmadvacítce, která se Lady Ashton postarala o první úspěch v nové funkci, když společná rezoluce mezi unií a Srbskem před valným shromážděním OSN otevřela cestu k dialogu mezi Srbskou republikou a Kosovem. Jak poznamenává The Economist, v rámci unijního konsenzu je to sice pouze skromný sukces, nicméně i k němu bylo zapotřebí obratného vyjednávání a notné dávky vytrvalosti.
Tato epizoda ilustruje potenciál i omezení rodící se unijní diplomacie, jejíž šéfka může uspět pouze tehdy, přinutí-li členské státy spolupracovat. Až Hillary Clinton jednoho dne znovu zavolá „do Evropy, v ideálním případě se na druhém konci linky ozve Catherine Ashton. I tak ale bude baronesa jen těžko činit skutečná rozhodnutí. Jak uzavírá The Economist, v nejlepším případě může aspirovat na roli efektivní spojovatelky, která diplomatické hovory přepojí dále do Paříže, Londýna, či Berlínu.
Autor: Hana Chuka, EUROSKOP