Hana Chuka, EUROSKOP, 4. října 2010
Podobně jako většina politických stran, i liberální demokraté kolem sebe cíleně kultivují mýty. Podle jednoho z nich jsou uskupením radikálních pluralistů s vyspělým, chcete-li evropským smyslem pro multistranickou politiku. To je odlišuje od šovinistických, hurávlasteneckých kariéristů, kteří se srocují ve dvou největších ostrovních partajích. Týdeník The Economist se ptá, zda má koaliční působení liberálů šanci změnit zajeté koleje britské politiky.
Liberálové dobře vědí, že dostanou-li se ve Westminsteru k moci, bude to vždy a jedině v rámci koaliční vlády. Po desetiletí představovali jejich přirozeného partnera labouristé, ideálně v případě natolik delikátně vyváženého výsledku, který by dal straně možnost citelně ovlivňovat koaliční dění. Až do letošních sněmovních voleb proto nikoho ani nenapadlo, že by už v červnu mohli skončit v jedné koalici s Cameronovými konzervativci, na které se většina straníků dívá s rostoucí nedůvěrou.
Tajemný pan Clegg
Problémem je, že se stejnou skepsí vnímá partaj i svého vlastního předsedu. Nynější lídr strany a britský vice-premiér je od svých straníků v mnohém odlišný, což si jeho stoupenci až moc dobře uvědomují. Zatímco Nick Clegg je známý liberál a zastánce volného trhu, většina jeho soukmenovců stále spoléhá především na stát. Fakt, že Clegg se stranou nevyrostl, je také všeobecným trnem v oku; teprve v roce 1999 byl zvolen do Evropského parlamentu, odkud se o šest let později probojoval do dolní sněmovny, kde před třemi lety jen velmi těsně zvítězil ve volbách o předsednický post.
Jak poznamenává The Economist, k nelibosti Cleggových odpůrců však jeho neliberální evropské kořeny sahají ještě dále. Před svým angažmá ve Štrasburku totiž působil v kabinetu konzervativního eurokomisaře, Sira Leona Brittana. Aby byla charakteristika euro-typu dokonalá, přidejme schopnosti polyglota s holandskou matkou, španělskou manželkou a diplomem z eurokratického Etonu, College of Europe. Prototyp za velké peníze vzdělaného, v rámci vlastní strany pravicového slušňáka, který dal mateřské straně po desetiletích v opozici okusit moc, v lecčems připomíná profil Tonyho Blaira, ale podstata liberálního lídra je alespoň pro jeho straníky mnohem komplikovanější.
Záleží především na Nicku Cleggovi, zda se koaliční model natrvalo zabydlí na britské politické scéně. Foto: Libdems.org
Zadní vrátka
Paddy Ashdown, bývalý liberálně-demokratický vůdce, strávil několik let osnováním aliance vlastní strany s labouristy. Minulý týden vysekl Cleggovi poklonu za to, že ačkoli pro splnění vládní mise zvolil jinou cestu, tedy doprava, učinil liberální demokraty skrze koalici s Cameronem dominantní stranou levého středu. Odtud by se mohla Cleggova pozice zdát více než jasná, jenže ouha.
Chvála totiž přichází i z opačného tábora, kde toryové vkládají do Clegga naděje jako do muže, který dokáže překreslit středo-pravicovou politickou mapu. Jak píše The Economist, i představitelé z okolí premiéra si nyní libují, jak se z fingovaného koaličního sňatku postupně stává opravdová láska, když pánové Clegg a Cameron zjistili, že je pojí mnohem víc, než jen touha po moci. Tento fakt je však pro většinu liberálů noční můrou; například konzervativní poslanec Boles jim minulý týden nabídl pakt pro příští volby. Ačkoli jeho návrh zůstal zatím bez odpovědi, většina liberálů se už nyní bojí, že pod Cleggovým vedením postupně přijde o nezávislost a stane se jen maňáskem v rukou konzervativců.
Naděje, že Nick Clegg přetransformuje britskou politickou mapu, jsou pravděpodobně liché. Mohl by však přinejmenším změnit způsob vnímání politiky mezi britskými voliči. Za dob svého působení v Evropské unii viděl mnoho příkladů efektivní vládnoucí koalice a mohl by tedy elektorát přesvědčit, že podobný model může stejně dobře fungovat i v Británii, ostatně právě funkce koaličního partnera se v případě jeho strany zcela nabízí.
Autor: Euroskop