Luděk Niedermayer, Respekt, 4. října 2010
V Evropské unii přihořívá, ale návrh na zpřísnění sankcí pro zadlužené státy budí rozpaky
Ještě v létě to vypadalo, že masivní balík peněz, jímž se státy eurozóny zavázaly pomáhat svým členům – zejména Řecku – v potížích, zabral. Zdálo se, že finanční trhy se postupně vrací k ochotě půjčovat státům levněji, aby mohly financovat své dluhy.
Jenže vývoj v posledních týdnech bourá iluze: riziková přirážka, která v podstatě vyjadřuje důvěru či nedůvěru investorů, se v případě Řecka vrátila k hodnotám z května, tedy do stejné výše, kvůli níž se Brusel a Mezinárodní měnový fond odhodlaly vytvořit zmiňovaný masivní balík. Ze čtyř nejvíce ohrožených zemí eurozóny, takzvaných PIGS – Portugalska, Irska, Řecka a Španělska -, se jen Španělsku částečně daří přesvědčovat trhy, že vládnoucí socialisté potřebné reformy zvládnou (i když zemi klesl rating). V případě Portugalska a Irska se však už riziková přirážka blíží té řecké.
V tak vážné situaci by se dalo očekávat, že EU udělá vše pro to, aby zajistila stabilitu eura a podnikla kroky ke společné koordinaci fiskálních politik členských států. Minulý týden – po měsících práce – představila skupina pod vedením evropského prezidenta Hermana Van Rompuye návrh Evropské komise, jak změnit pravidla tak, aby finanční trhy začaly zemím eurozóny opět důvěřovat. Návrh však vyvolává rozpaky a to ještě není ani jisté, jestli vůbec bude schválen.
EU: Jeden za všechny a všichni za jednoho nebo co si kdo navařil, to si sní? Ilustr. foto čtk
Pokrok v mezích zákona
Podstatou změny má být to, že státy, které budou překračovat povolený deficit 3 procenta HDP, budou platit sankce ve výši 0,2 procenta HDP. Stejný trest je stihne i v případě, že nebudou schopny udržet svůj celkový dluh na úrovni 60 procent. Důležitý je v tomto případě návrh, že tyto sankce by byly automatické, a pokud by hříšník požádal o odpuštění, musel by získat souhlas většiny ministrů financí v EU.
Na první pohled to tedy vypadá jako poměrně velká hrozba pro nedisciplinované státy. Pokud by začala platit dnes, miliardy eur (v případě Česka jde o zhruba 7 miliard korun) by odešly z národních pokladen do evropské kasy v Bruselu. Nikoli však natrvalo. Peníze se hříšníkovi vrátí, pokud poté svou fiskální situaci vylepší, což činí z pokuty „jen bezúročný vklad. Kromě toho po neblahé zkušenosti se dvěma předchozími pokusy zpřísnit pravidla Paktu stability a růstu (ten vznikal na popud německého ministra financí Thea Weigela jako součást smluv při zavádění eura) je otázkou, proč by se měl podařit ten třetí.
Ostatně, nový Van Rompuyův návrh vychází z těch předešlých, kde také šlo o sankce nejméně 0,2 procenta HDP (a rovněž se počítalo s vrácením peněz v případě polepšeného hříšníka, ale navíc sankce při vysokém překročení deficitu rostla). Změna tedy spočívá „jen v převráceném přístupu k sankcím – až dosud se mělo hlasovat o jejich udělení, tentokrát se má hlasovat o jejich případném odpuštění. To je samozřejmě rozumné, stejně jako nově navržená sankce pro země s dluhem vyšším než 60 procent HDP, které se nesnaží poměr snižovat. Má tak vzniknout tlak na země, jež jsou obvykle největší kandidáti na fiskální průšvih (dnešní rekordmani Řecko a Itálie mají dluh kolem 120 procent HDP, což enormně zatěžuje každoroční rozpočty úroky z dříve vzniklých dluhů).
Pochyb na rozdávání
Nedá se vyloučit, že pokud by tento návrh prošel, finanční trhy by pomalu začaly Unii znovu důvěřovat. Proč tedy rozpaky? Především není vůbec jasné, že návrh bude schválen. Kromě toho zapadly prachem i jiné nápady, které by země možná ještě lépe motivovaly k disciplíně. Mezi ně patřil třeba německý návrh omezit hříšníkům některá jejich hlasovací práva (což odmítala i česká vláda) nebo návrh omezit jim přístup ke všemožným eurofondům (což česká vláda podporovala).
Obavy, že původní myšlenka automatických sankcí neprojde, posiluje okamžitá reakce francouzské ministryně financí Christine Lagardeové, která odmítla koncept automatismu, protože prý je příliš technokratický a nerespektuje politickou povahu problému. Ministryně jistě nezůstane s tímto názorem osamocena. Bohužel. Přesně tento typ námitky totiž odmítá uznat fakt, že právě přílišná politická ohleduplnost vytvořila podmínky pro dnešní průšvih. Nikdy nebyla žádná sankce odhlasována, a navíc právě Francie spolu s Německem, když před několika lety čelily případnému trestu, raději prosadily změnu pravidel! Výroky paní Lagardeové stejně jako zkušenost z minulosti tedy opravňují k pochybnostem, zda jsou ministři financí spolehlivými strážci státní pokladny a současně zárukou finanční stability EU.
Návrh však může narazit i na odpor členských států mimo eurozónu, zejména těch, které neusilují o vstup do ní, jako jsou Velká Británie či Dánsko, jež mohou namítat, že si své finance úspěšně uhlídají samy.
Nebude to stačit
Jenže i kdyby se přece jen členské státy shodly na „slušném výsledku a tvrdých sankcích, které by však začaly platit až za pár let, neznamená to definitivní vítězství nad dnešními evropskými problémy.
Existují přinejmenším dva naléhavé úkoly pro ministry financí EU. Jedním je současný stav státních pokladen, do kterého se evropské státy (kromě Dánska, Estonska, Finska, Lucemburska a Švédska dnes všechny země navržené podmínky porušují) dostaly vinou krize, a zejména rozmařilé fiskální politiky v minulosti. Odbourávání státních deficitů je obtížný proces, který krátkodobě oslabuje ekonomiky států a neusnadňují ho ani obvykle křehké vládní koalice. Masová demonstrace v Bruselu navíc ukázala, že odpůrci reforem a úspor se pod vedením odborů mobilizují (aniž by předložili alternativní řešení), a není vůbec jasné, jak si jednotlivé vlády s tímto tlakem poradí.
Je tady ještě další, snad nejsložitější problém, který s financemi států v Evropě úzce souvisí. Tím je otázka, zda jednotlivá země EU (zejména eurozóny) může vinou své fiskální politiky „zbankrotovat (tedy vynutit si změnu podmínek poskytnutých úvěrů, obvykle s částečným odpuštěním). Když tento bankrot před pár měsíci akutně hrozil Řecku, EU se natolik obávala dominového efektu, že možnost bankrotu odmítla a prosadila ideu vzájemné pomoci a solidarity. Ta je však dlouhodobě udržitelná jen v případě, že se EU vydá na cestu k fiskálnímu federalismu, na kterou však dnes vůbec není politicky připravena.
Ostatně finanční trhy už dnes vnímají tuto solidaritu jako iluzorní, což dávají jasně najevo svou nedůvěrou v ekonomickou sílu států PIGS. Řecko je dnes prvním příkladem dilematu, jak se má eurozóna v budoucnu zachovat: i přes relativní úspěch aténských reforem bude brzy na stole otázka prodloužení Unií poskytnutých půjček. Ovšem požadavek na jejich brzké splacení může přispět k obnovení pochybností o platební schopnosti řecké vlády.
Racionální odpověď pro EU by tedy asi zněla v budoucnu možnost bankrotu připustit, ale s dovětkem, že „teď to přijatelné není. Politicky je však uznání možnosti bankrotu ožehavé téma, protože ruší princip „jeden za všechny a všichni za jednoho a zavádí princip „co si kdo navařil, to si sní. V praxi by taková změna postoje znamenala problém pro menší a slabší země, které by za ni zaplatily dražšími půjčkami.
Důvodů, pro které je současná finanční krize EU a pokus o změnu fiskálních pravidel výbušné téma, je samozřejmě víc. V principu však jde o budoucnost a charakter EU. Přitvrzení pravidel bude jistě některými zastánci evropské solidarity vnímáno jako oslabování samotné ideje evropské integrace, ale z jiných důvodů je budou negativně vnímat i národní populisté, kteří budou o to hlasitěji mluvit o „zlém Bruselu, jenž si dovoluje sahat na suverenitu „hodných domácích vlád.
Rozhodování politiků, kteří budou o podobě nových pravidel jednat, je proto těžší než kdykoli předtím. Pokud však budou váhat anebo dávat přednost krátkodobým domácím zájmům, může to mít pro budoucnost Evropy katastrofální následky.
Autor: Luděk Niedermayer