Petr Preclík, Revue politika, www.Finmag.cz, 13.října 2010
Vždyť pět zakládajících členů, Belgie, Francie, Německo, Holandsko a Itálie, si podle zprávy dohromady rozdělilo 66 ze 115 pozic šéfů jednotlivých zahraničních delegací EU. Anglie a Španělsko mají šéfů dalších dvacet, země, které přistoupily k EU v roce 2004, pouze dva. Rozložení postů hlav jednotlivých delegací prý reflektuje bývalé koloniální vazby: Angličané, Francouzi, Holanďané i Nizozemci mají své državy v Africe i Asii, Španělsko a Portugalsko dominují Latinské Americe. Ale – hlavou delegace v Moskvě je Španěl, na Ukrajině zase Portugalec. Rusky neumí ani jeden z nich.
Spor vyvolal bouřlivé debaty o tom, zda zavést kvóty (otázka afirmativních akcí byla ihned smetena ze stolu, protože některé státy EU mají tuto možnost vyloučenu zákonem), případně jak napříště lépe reflektovat nové složení EU v nově reformovaném systému Evropské služby pro vnější činnost (European External Action Service; EEAS). Jenže podle Catherine Ashtonové, první místopředsedkyně Evropské komise a šéfky EEAS, spočívá celý problém ve faktu, že většina kandidátů z nových členských států se hlásila na stejné posty a vlastně se tak přetlačovali s ostatními kandidáty ze stejného regionu. Že mimo svůj region tito diplomaté nemají šanci, komisařka taktně zamlčela.
Evropská služba pro vnější činnost má řadu porodních bolestí. Její šéfka Catherine Ashton musí čelit značné kritice kvůli personálnímu výběru diplomatů. (foto: Audiovisual Service EU)
Globální elitářství
Spor má však i obecnější charakter, který jsem mnohokrát pozoroval během své práce v OSN. I tam mnohé rozvojové země žádají geografickou rovnováhu mezi (zejména vedoucími) zaměstnanci jednotlivých agentur OSN a úřadů jejich komisařů. I tady EU hlasitě protestuje se slovy, že důležitější je přece zkušenost, vzdělání a obecně vhodnost kandidáta na tu či onu pozici než pouhá geografická příslušnost.
Mají jistě pravdu, řeknete si. Zkušenost by měla převážit nad národností. Mnozí navíc argumentují, že získají-li země jako Pákistán, Írán, případně Čína více zástupců v lidskoprávních agenturách OSN, můžeme celou práci rovnou zabalit. Vždyť témata jako političtí vězni, svoboda náboženství či sexuální orientace by z agendy těchto úřadů nadobro vymizela. A s těmito slovy EU hájí své elitářské postavení v mnoha mezinárodních organizacích, jejichž agenda (lidská práva nebo mezinárodní obchod) by měla být závazná pro všechny, ale spravovaná jen několika vyvolenými.
Na neformálních jednáních dokonce jedné vysoce postavené úřednici Evropské komise ujelo, že ji „bolí, když slyší, jak EU je dávána na stejnou úroveň s ostatními regionálními celky, vždyť EU je přece svou podstatou úplně jiná (netřeba dodávat, že lepší). Německý ambasador vzápětí dodal, že „bez EU jsou lidská práva jako auto bez motoru. Podle stejného diplomata už zbývá jen vyřešit otázku, jak „z trabanta udělat mercedes. A tento džob přece nezvládne nikdo jiný než EU.
Pocit elitářství je mezi starými zeměmi EU zakonzervován dvoutisíciletým přesvědčováním o vlastní vyvolenosti hlouběji, než jsme ochotni si připustit.
Vařičky kafí
Zpráva, kterou vypracovali Ryszarda Formuszewiczová a Jakub Kumoch, ale upozorňuje nejen na flagrantní převahu zástupců starých členských zemí EU, ale také na absolutní převahu mužů mezi top diplomaty. Ačkoli každý druhý zaměstnanec Evropské komise je žena, na jednu z oněch 115 nejvyšších příček se dostalo žen pouze 11. „Většina žen v Evropské komisi je vlastně odsouzena vařit kafe svým mužským šéfům, říká na toto téma Kumoch.
Ashtonová se v tomto ohledu pravděpodobně dopustila zásadní taktické chyby. V dopise svému nejhlasitějšímu kritikovi, polskému europoslanci Jackovi Saryuszovi-Wolskému, napsala, že ženy často nesplňují (na rozdíl od mužů) požadavek nepřerušené profesní zkušenosti. Poprvé a všem veřejně přiznala, že Evropská komise de facto sankcionuje ženy za mateřství. Jestliže zmíněná zpráva polského institutu dala aktivistům za práva žen do ruky kámen, Ashtonová jim nyní dodala pořádný důvod tímto kamenem hodit.
Kázat vodu, pít víno
Třetím problémem při spouštění EEAS, která se má naplno rozběhnout 1. prosince, je nevraživost mezi starými zaměstnanci Komise (kteří jsou vybíráni skrze evropské testy a bez ohledu na svou národnost) a těmi, kteří přijdou z členských zemí přímo do EEAS. Podle těch prvních dostávají ti druzí vyšší nástupní plat, jsou zařazeni na vyšší pozice, než odpovídá jejich zkušenostem, a obecně mají lepší vstupní podmínky.
Přitom zaměstnanecká politika je jednou z hlavních a nejdůležitějších politik Evropské unie: pracovní standardy, volný pohyb pracovníků, všemožná nařízení o rovném přístupu k ženám a mužům a obecně zákazy diskriminace na jakémkoli základě (věk, pohlaví, rasa) patří k neustále opakovaným bruselským mantrám.
Ať už si ale z vyjmenovaných problémů vyberete kterýkoli – národní sebestřednost starých členských zemí, nedostatečnou reprezentaci žen ve vysokých pozicích delegací EU, případně nejednotný přístup k novým a starým zaměstnancům – každý jen ukazuje na pokrytectví organizace, která by ráda kázala vodu, ale sama pila víno.
Autor: Petr Preclík
