Luboš Palata, Lidové noviny, 1. listopadu 2010
Tak jako jsem byl zklamán, když nový předseda slovenského parlamentu Richard Sulík rozhodl, že poněkud příšerná socha velkomoravského knížete Svatopluka zůstane před Bratislavským hradem, udělali mi Bratislavané k 28. říjnu radost.
Socha T. G. Masaryka, která od konce minulého týdne zdobí dunajské nábřeží slovenského hlavního města, není ničím samozřejmým. Od konce společného státu uplynulo už skoro dvacet let a od konce Československa, tedy první republiky, let už více než sedmdesát. Přitom Masaryk, který byl díky svému původu skutečným Čechoslovákem, ne vždy správně chápal, že Slováci se přes uherský národnostní útlak po roce 1870 vyvinuli ve skutečný národ. Národ, který má sice k Čechům v mnoha ohledech velice blízko, ale jenž si zaslouží, aby dostal šanci na samostatný vývoj.
Samozřejmě, bez Masaryka a Čechů by Slovensko pravděpodobně nikdy nevzniklo. Národnostně uvědomělých Slováků bylo v roce 1918 po desítkách let tvrdé maďarizace jen nějakých jeden a půl milionu, inteligence se dala počítat na stovky, o vytvoření slovenských vojenských jednotek si mohla hrstka tehdejších slovenských politiků nechat jen zdát. A tak je historickým faktem, že Slovensko z náručí Maďarů vytrhávali čeští Sokolové a převážně české legionářské jednotky. A nebýt ideje „československého národa, bylo by spojení Česka a Slovenska v první republice ještě složitější, než bylo.
Kam se půjdete v Praze podívat, když si budete chtít vzpomenout na společný stát se Slováky? Slováci odhalili v Bratislavě sochu prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Ilustr. foto čtk
Byli to také Masarykovi oddaní Češi, kteří přišli na Slovensko, aby učili slovenské děti a studenty, udrželi v chodu na Slovensku existující průmysl, dali do chodu státní správu a hráli „slovenské divadlo, protože v té době na Slovensku prostě žádní profesionální slovenští herci nebyli.
Díky Masarykovi, díky Čechům, se Slovensko stalo po dvaceti letech skutečně slovenské. A i díky vzpomínkám na první republiku je dnes demokratické. Tohle všechno si možná ti, kdo postavili Masarykovi sochu u Dunaje, uvědomili. A nám Čechům dali zase o důvod víc k přemýšlení. Co nám přineslo soužití se Slováky? Proč jsme si na rozdíl do Slovenska z federace udrželi tak málo? A kam se půjdete v Praze podívat, když si budete chtít vzpomenout na společný stát se Slováky?
Autor: Luboš Palata