Ondřej Kundra, Kateřina Šafaříková, Respekt 15.-12.11.2010
Respekt hovořil s ministrem zahraničních věcí Karlem Schwarzenbergem o problémech Evropy, jejíž rozvoj škrtí luxusní sociální systém, o rozdělení kompetencí v zahraniční politice a současných prioritách Černínského paláce.
Jakou největší výzvu zahraniční politiky dnes nejvíce podceňujeme?
Nejvíce rozhodující je propad vlivu Evropy ve světě. Pro USA je dnes na prvním místě Čína a ve vztahu s Ruskem má Evropa malý vliv. Typické bylo, že Obama nepřijel během španělského předsednictví na setkání Evropské unie a USA. Teď sice přijede na setkání NATO, ale Unie pro něj tak velký význam nemá. Důvodem je i obměna generací, kdy ta současná už není ovlivněna vzpomínkami na studenou válku, jejíž jedna z hlavních front byla v Evropě. Dnes jsme svědky přesunu pozornosti zahraniční politiky USA z východního pobřeží na západní. I sám Obama toto všechno říká. Ostatně také strávil část dětství v Indonésii. Dalším důvodem je i to, že významně posiluje postavení Indie a vlastně i té Indonésie, byť Evropa je pořád ještě bohatá a hospodářsky poměrně úspěšná. Co mi ale dělá největší starosti, je, že mimo technologickou univerzitu v Curychu na celé evropské pevnině není žádná univerzita, která by patřila k nejlepším na světě. To je hrozné.
Proč se ale energie, význam a politická síla přesouvají do Indie a Číny? Proč Evropa v těchto ohledech slábne?
Zajisté proto, že zažíváme v dějinách jedinečný zázrak, a to prakticky šedesát let života v míru a narůstajícím blahobytu. To pak člověk zleniví. Je také naprosto jasné, že jsme v celé Evropě vydávali příliš málo na vědu, výzkum a inovace, a namísto toho jsme si dovolili velice sociální luxus. Přestože je pochopitelné, že generace, která zažila druhou světovou válku, má pocit, že by si aspoň v důchodu měla užít, nebylo dobré, že jsme všude v západní Evropě důchody neskutečně navýšili.
Karel Schwarzenberg: „V hlavním směřování evropské politiky se s Nečasem docela lehce dohodnu, přestože se lišíme v některých akcentech.“ Na snímku KS v rozhovoru s Angelou Merkelovou coby ministr zahraničí Topolánkovy vlády. Foto AP
A v tom spočívá slabost Evropy? Že namísto do školství a vědy investuje do blahobytu lidí?
Ano, protože s odpuštěním nemůžete vydat dvakrát ty stejné peníze. Buď je vydám masivně na důchody, což Evropa dělala posledních padesát let a důchodcům se dařilo báječně – když dnes přijedete do Španělska nebo Itálie, tak celé pobřeží je plné německých důchodců. Ale pak Evropané nemají dost peněz, které by investovali do své budoucnosti, a tudíž konkurenceschopnosti. Nemáme dost peněz, abychom budovali nejlepší školy, platili nejlepší vědce a posouvali se tím dopředu. Buď totiž peníze využiji tak, aby si moje generace mimořádně užila, a pak na to bohužel doplatí moje děti a vnuci. Anebo to dělám opačně.
A taky – já jsem sice sám dlouhá léta mého života byl zemědělcem, ale myslím, že jsme si chybně dovolili luxus, když jsme si uměle udrželi tradiční strukturu zemědělství a nasměrovali velkou část evropského rozpočtu do této sféry. A to se holt bude muset změnit, marná sláva. Musíme přistoupit k úplně novým výrobkům a nápadům, abychom mohli konkurovat Číně a Indii.
Na základě vztahu silné Evropy a Spojených států byl založen tzv. pax americana, kdy nás výměnou za pomoc v důležitých otázkách Američané pomáhali bránit. Toto tradiční pouto se tedy definitivně rozpadá?
No samozřejmě, že ano. Zaprvé se žádná aliance v dějinách nikdy neudržela věčně. Ta představa, že bychom to měli po celý život, je mylná. Ale musíme se hlavně snažit sami. Je to znovu i otázka peněz – když se podíváme, kolik peněz jsme v Evropě investovali do vlastní bezpečnosti, tak to bylo nerealisticky málo. Dnes mají jenom Francouzi armádu na úrovni a před ekonomickým propadem na tom byli v tomto směru dobře ještě maximálně Angličané. Ale další státy už na tom vůbec nejsou dobře, snad ještě s mírnou výjimkou Německa. My jsme se dlouho spoléhali na Američany, a tudíž jsme do vlastní obrany neinvestovali. Bylo to vidět na všech diskusích před dvěma nebo třemi lety, že EU se rozhodla celkem oprávněně, že zasáhne v africkém Čadu. Pamatuju si, jak francouzský ministr zahraničí nemohl sehnat na tu operaci helikoptéry. Což je blázinec.
Co udělat, aby Evropa znovu zesílila?
To, co jsem říkal na začátku. Peníze umístit do budoucnosti, ne do minulosti, ne do důchodů, ale do vědy a výzkumu, aby evropské univerzity patřily k nejlepším na světě. To je klíčová otázka naší budoucnosti. Musíme si také uvědomit, že abychom nebyli vydíratelní, musíme si vybudovat vlastní obrannou a odstrašující moc.
Jak se v téhle souvislosti díváte na novou strategii NAT O, která definuje nové hrozby v podobě různých nepředvídatelných nekonvenčních útoků?
Kdybychom uskutečnili, co v tom plánu bude, tak by to byl jistý pokrok. Například vytvoření akceschopných evropských sborů. Já mám ale jisté obavy o to, zda se ty plány odrazí i ve skutcích a nezůstanou jenom na papíře. Měli bychom se pokusit znovu vybudovat vlastní zbrojní průmysl. První krok k tomu učinili Angličané a Francouzi, když zjistili, že sami nejsou bezpečnostně soběstační, a domluvili se na spolupráci. Můžu si představit, že je to jenom první krok a že se to potom spojí v celé Evropě. Musíme mít vlastní zbraně, které budou na úrovni velmocí jinde na světě.
Před posledním summitem EU se sešel prezident Klaus s premiérem Nečasem, aby si domluvili společný postoj, který bude Petr Nečas v Bruselu hájit. Premiér vám pak přes média vzkázal, že vám není nic do toho, na čem se domluvili, přestože jste ministrem zahraničních věcí. Proč jste na to nereagoval?
Poněvadž je to zajisté na hlavě státu, s kým a o čem se chce bavit. Připouštím, že jsem v tomto zřejmě moc konzervativní: instituce státu včetně prezidenta se mají ctít, a ne s nimi vést boj.
Garantem české zahraniční politiky a člověkem za ni odpovědným jste ale vy.
Já také nepřijímám od prezidenta rozkazy a to, o čem se baví prezident s premiérem, pro mě zdaleka není směrodatné. Navíc pokud někde vedu souboj, pak s premiérem Nečasem, který by chtěl veškerou evropskou politiku soustředit na Úřadu vlády, a proti tomu se stavím. Tuhle věc jsme ještě nevyřešili.
Nejde jen o formální rady. Petr Nečas přišel před summitem EU ve shodě s prezidentem s tím, že když se bude drobně upravovat Lisabonská smlouva kvůli zlepšení fungování Unie, tak by o tom v Česku mělo být referendum. Vy se přitom proti referendům o zahraničních tématech stavíte. Čí názor tedy může uspět?
Myslím, že panu premiérovi je jasné, že referendum by bylo s několikerými otazníky. A mám taky dojem, jak to sleduju, že se dohodne formulace, která by referendum nevyžadovala. Pořádat referendum kvůli této otázce opravdu nepovažuju za vhodný nástroj. Navíc, já se v hlavním směřování evropské politiky s Nečasem docela lehce dohodnu, přestože se lišíme v některých akcentech. I proto chci, aby evropská politika nebyla soustředěna na jednom místě, na Úřadu vlády. Protože pak by se premiér Nečas nemusel s nikým dohadovat, o což mu také jde.
Česká republika se v červnu za úřednické vlády jako jediná země EU postavila proti zavedení nové bankovní daně, která má sloužit k tomu, aby příští ekonomickou krizi znovu nezaplatili daňoví poplatníci. Vy jste řekl, že chcete tuto věc nejprve prostudovat, jaký postoj tedy Česká republika zaujme, až se o tom bude dál jednat?
Myslím, že s ostatními státy dojdeme k nějakému kompromisu, abychom dohodu neblokovali.
Narážíme na to, že jedna z vašich priorit, kterou jste si předsevzal, byla „očistit“ dobré jméno Česka uvnitř Unie a „ukázat pochopení pro ostatní“. Jak tohle předsevzetí konkrétně naplňujete?
Spíše bych to řekl opačně – co jsme zkomplikovali v Evropské unii?
V případě zmíněné bankovní daně jsme se jako jediní postavili proti, a to přes naléhání Angely Merkelové a přes to, že chceme od Německa získat peníze na strukturální fondy.
Nebudu předem říkat – což je politicky těžké -, že co dohodla minulá vláda, já hodím přes palubu. Jak říkám, ta vyjednávání dál probíhají, už bych se k té věci nevracel. Nicméně mám pocit, že se náš hlas v Evropě začíná pomalu brát vážně. Například jsme teď požádali, aby politika Unie vůči Izraeli byla vyrovnanější, a ne tak jasně propalestinská, a ačkoli jsme s tím vystoupili sami, ministryně zahraničí Ashtonová nás podpořila.
Čeho byste chtěl ještě v politice dosáhnout?
Zdárně dokončit reformu ministerstva. A také dokončit rozšíření Evropské unie o západní Balkán, chci rovněž pokračovat v projektu Východního partnerství. Musíme se o své sousedy starat, to je pro mě velmi důležitá otázka a Evropa tomu teď věnuje větší pozornost. Nemůžeme Balkán ani východ nechat osamocené, jejich bezpečnost je důležitá i pro naši bezpečnou budoucnost.
rozhovor je zkrácen, titulek je redakční