Hana Kopecká, EUROSKOP, 19. listopadu 2010
Výroky spolkové kancléřky a nejnovější xenofobní publikace připomněly Německu palčivý problém imigrace. Ačkoli statistiky ukazují, že si tamní přistěhovalci vedou v porovnání se zbytkem Evropy lépe, vláda i většina společnosti mají jiný názor. Týdeník The Economist se ve svém posledním čísle ptá, zda je správné zvyšovat integrační nároky na imigranty v době, kdy je ekonomika potřebuje nejvíce.
Přistěhovalectví se stalo v Německu stabilním tématem, ale anti-imigrantské výroky nabývají poslední dobou na síle. Za mnohé může kniha Thila Sarrazina s názvem Německo se likviduje samo (Deutschland schafft sich ab). Kontroverzní dílko, které tvrdí, že muslimští vetřelci a jejich vysoká porodnost přinesou Německu zkázu, jde na dračku. Prodává se dokonce tak dobře, že se jejímu autorovi vyplatilo obětovat pro ně křeslo ve správní radě Bundesbanky.
Hospodářství vás potřebuje, Němci ne
Úspěchem bestselleru se nechali strhnout i spolkoví představitelé, soudě alespoň podle toho, jak rychle opustili zásady korektnosti. Další imigrace z Turecka a arabského světa už není vítána, shoduje se většina politiků a v čele s kancléřkou prosazují, aby přistěhovalci přijali německý způsob života. Multikulturalismus totálně selhal, nechala se doslova slyšet Angela Merkelová.
Smutnou pravdou je, že Německo trestá imigranty právě v době, kdy je potřebuje nejvíce, píše The Economist. Pracovních sil rychle ubývá a vzmáhající se hospodářský růst vyžaduje stálý přísun nových odborníků. Právě nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců přišel ekonomiku jen v posledním roce na 15 miliard eur, stěžuje si liberální ministr hospodářství Rainer Brüdele, jehož resort prosazuje import pracovní síly na bázi kanadského bodového systému. Křesťanští demokraté ovšem nemají pro podobné zákroky pochopení a jak se zdá, ani voliči. Ačkoli jen málo z nich by se Sarrazinovou knihou otevřeně souhlasilo, mnozí uznávají, že přitáhl pozornost k dlouhodobému problému.
Credo in unum Deum, Jesum Christum… Co s německými Turky – integrace nebo asimilace? Na snímku z 10. ledna 2003 berlínští Turci shromáždění v mešitě ve čtvrtí Kreuzberg. Foto AP
Integrace přichází pozdě
V současnosti představují imigranti nebo jejich potomci více jak jednu pětinu obyvatel Spolkové republiky, což je po Spojených státech druhé největší procento na světě. Přistěhovalci z Turecka a arabských zemí zaostávají zejména v sociálních a ekonomických oblastech. Ukazuje se, že pro děti manuálně pracujících imigrantů, kteří oproti původním očekáváním v zemi zůstali, je těžké začlenit se do německého hlavního proudu. Ve velkých městech často navštěvují školy, ze kterých místní děti utekly, což integraci jen dále komplikuje. Paralelní život je problémem zejména turecké menšiny, která tak hřeší na svou relativní velikost.
Ačkoli se Sarrazinovi možná podařilo rozvířit debatu o přistěhovalectví, neupozornil na nic nového – Německo si problémy imigrace naplno uvědomilo už před více jak deseti lety. Tehdy se poprvé odhodlalo k reformě rigidního imigračního zákona, který byl založen na etnickém původu. Přistěhovalcům a jejich potomkům otevřelo cestu k občanství a před pěti lety zavedlo i integrační kurzy, kde se zájemci učí nejen němčině. Její základní znalost se nyní vztahuje i na příchozí nevěsty, což nese špatně hlavně turecká menšina, poznamenává The Economist.
Je asimilace nutná?
Situace v Německu však podle mnohých ukazatelů rozhodně nenasvědčuje sebelikvidaci, jak varuje Sarrazin. Rozdíly v nezaměstnanosti mezi přistěhovalci a domácími jsou kupříkladu menší, než v jiných západoevropských zemích a sociální polarizace také není natolik kritická, jako například ve Francii. Spolková vláda nyní navrhla zákon, který uznává cizinecké kvalifikace. Ačkoli opatření přichází pozdě, až tři sta tisíc nezaměstnaných dostalo díky němu šanci pracovat v profesích, pro které byli původně vyškoleni. V rámci integrace Německo upustilo i od importu tureckých imámů, které hodlá vzdělávat na svých univerzitách, aby kromě nauky náboženství vstřebali i moderní hodnoty.
Jak uzavírá The Economist, Sarrazinova debata rozpoutala kulturní válku. Jeho příznivci zvyšují laťku úspěšnosti imigrace a nekompromisně zavrhují její dosavadní přínosy, včetně těch hospodářských. Na imigrantech chtějí národní uvědomění a lásku k vlasti, která se k nim ještě před deseti lety neznala. Jistě, bylo by chvályhodné, kdyby si přistěhovalci vypěstovali sentimentální vazby k nové domovině a její dominantní kultuře, ale je to opravdu nezbytné?
Autor: Hana Kopecká, Euroskop